Článek
„Mám vytvořenou prezentaci, ve které na fotkách ukazuju, co jsem dělal před úrazem, pak úraz samotný, ale i to, co se dá dělat po něm. Klidně i sportovat, třeba házet kuželkou nebo jezdit na handbiku,“ popisuje Martin Zach, jak probíhají přednášky, na které jej čas od času zvou základní a střední školy po celém Česku.
„S mým stavem jsou spojené i další komplikace, které na první pohled nejsou vidět. Ukazuju jim třeba nastupování do auta, přesuny z postele a do postele. Prostě jim vysvětlím, co život na vozíku obnáší,“ povídá u stolu v kuchyni rodinného domu, který s manželkou postavili v jedné vesnici na Příbramsku.
Pro čtyřicetiletého Martina Zacha je domácí prostředí zároveň pracovním, protože většinu svých aktivit zvládá na notebooku. Jeho manželka, která je profesí gynekoložka, odsud dojíždí do nedaleké nemocnice a také do vlastní ordinace, kterou provozuje.
Ačkoli se jeho jméno objevuje v médiích od osudného úrazu pravidelně, za známého člověka, natož celebritu, se nepovažuje. „Kdybych vyhrál soutěž, ale neskočil bych, tak bych zůstal neznámý asi stejně jako vítězové předchozích ročníků,“ je přesvědčený. Sousedé jej každopádně přijali podle jeho slov velmi vlídně a na vztahy mezi lidmi a obecně prostředí na vesnici si nemůže stěžovat.
Co zajímá školáky
Jestli si ho sousedé vyhledali na internetu, aby se přesvědčili, že to je opravdu „on“, netuší. Ostatně od nešťastného incidentu už uběhlo sedmnáct let. „Vždyť i ti žáci ze základky, za kterými jezdím, se narodili až potom, takže mě ani znát nemůžou,“ vrací se s úsměvem k přednáškám, které mají působit především jako prevence.
Sám je příkladem toho, jak se život může ve vteřině změnit, takže vlastním dětem asi do duše tolik promlouvat nemusí. „No, my jsme s manželkou v tomhle takoví benevolentní,“ reaguje. „Samozřejmě máme jako všichni rodiče o ně strach, ale nechceme z nich dělat skleněné děti. Já mám ale kromě toho vlastnost, že odhadnu, jak by nějaká situace mohla dopadnout, takže je stihnu varovat, zakřičet ‚pozor‘ nebo ‚to nedělej‘,“ říká otec sedmiletého syna a čtyřleté dcery.
Oslovuje vlastně školáky jeho příběh? „Sám to můžu těžko hodnotit, ale je pravda, že od učitelů dostávám zpětnou vazbu, že žáci celou hodinu fakt seděli, koukali a nedělali blbosti. Někdy třeba po týdnu pošlou i obrázky od těch mladších, kteří k tématu něco namalovali.“
Při závěrečném prostoru pro otázky je občas překvapený tím, co školáky zajímá. „Ti starší se nebojí ptát na sexuální témata, na děti, na umělé oplodnění. Pak jim vysvětluju, jak třeba chodím nakupovat, jestli mám doma něco speciálně upraveného, jak jezdím v autě,“ zmiňuje svého čtyřkolového pomocníka s ručním ovládáním pedálů vedle volantu.
Automobil mu dopřává svobodu pohybu a možnost obstarat třeba rodinné nákupy. „Jenom když je něco v regálu výš, tak požádám jiného zákazníka, aby mi to podal,“ dodává.
Překvapil sám sebe
Vzhledem k diagnóze pobírá invalidní důchod, ovšem trávit čas jenom doma by ho nenaplňovalo. Působí mimo jiné jako instruktor nácviku soběstačnosti v Rehabilitačním ústavu Kladruby na Benešovsku, tedy tam, kde sám strávil po úrazu mnoho měsíců. „Jezdím tam tak jednou týdně a klienty učím přesuny a různé vychytávky, které jsem se sám za těch šestnáct let naučil.“
Pravidelně se tak myšlenkami vrací do období, kterým si také musel projít. Příčiny ochrnutí však mohou být různé. „Občas jsou to i skoky do vody, těch naštěstí ubylo, pak pracovní úrazy, nehody na motorce, lyže, kolo, čas od času nějaké nádory na míše nebo operace plotének,“ vybavuje si případy svých klientů.
Právě v Kladrubech jsme se kdysi s Martinem Zachem poprvé potkali a svůj úraz mi líčil takto: „Kluci pořádali už několikátý ročník skoků do vody na snowboardu a sjezdových lyžích. Skáče se z konstrukce, z lešení pokrytého prkny a umělou trávou, která se polévá vodou, aby to jelo. Rozjezd byl asi ve výšce deseti metrů. Vylezete, rozjedete se a skočíte. Já a jeden kamarád jsme se jako jediní dohodli, že skočíme na běžkách.“
Už při odrazu tušil, že to nedopadne dobře. Vodní hladinu protnul hlavou napřed, ale zůstal při vědomí. „Zpočátku jsem nevěděl, co se děje, žádnou bolest jsem necítil, ale rychle jsem si uvědomil, že nemůžu ničím hýbat. Zachoval jsem ale chladnou hlavu, čímž jsem trochu překvapil sám sebe.“
Studoval v té době fakultu sportovních studií na Masarykově univerzitě v Brně (kterou po letech dodělal s titulem magistra), závodně běhal na lyžích a snil o tom, že jej úspěch v soutěži Muž roku postrčí k modelingu v zahraničí.
Ještě na rehabilitaci v Kladrubech odhodlaně prohlašoval, že do dvou let bude chodit. Když mu to dnes připomínám, jen protáhne koutek úst do trpkého úsměvu. „To byly velký začátky,“ ohlíží se. „Když jsem začal potkávat starší vozíčkáře, kteří sedí déle, tak mi to samozřejmě došlo.“