Článek
Recepční v bytovém domě občas vstane od svého stolu a pomůže otevřít vstupní dveře starším lidem, ale když se k nim od výtahu blíží Radim Štrobl na svém vozíku, zůstává sedět. „Jsem zvyklý, že si je otevírám sám,“ říká čtyřiatřicetiletý muž, pro něhož široké dveře s nízko umístěnou klikou a madlem nepředstavují větší zádrhel.
Prostranství před domem v pražských Malešicích, kde před dvěma lety získal s pomocí České asociace paraplegiků nájemní bydlení, je jedním velkým staveništěm. Dělníci vyměňují inženýrské sítě a chystají stavbu tramvajové tratě, což znamená spoustu udusané hlíny, provizorních chodníků a objízdných tras. Nic pro vozíčkáře.
Cesta na oběd, kam jej s fotografem doprovodíme nejdřív, naštěstí vede jinudy. Radim si navlékl černé rukavice, což není opatření proti zimě ani módní doplněk, ale ryze praktická pomůcka. Používá totiž klasický vozík na ruční pohon, který uvádí do pohybu otáčením obručí na vnějšku kol. Přitom se ale nevyhne kontaktu s pneumatikami, které nabalují totéž co podrážka obuvi zdravého člověka.
„Bunda byla včera čistá, ale stačí jezdit deset minut po ulici a už jsem takhle od prachu,“ ukazuje, jak se mu záhy zašpiní nejen rukavice, ale i bunda nebo kalhoty, když se jich dotkne. A to je slunečný den, žádné kaluže nebo bláto.
S elektrikou by zlenivěl
„Jsou to obyčejné pracovní rukavice, ale mají pogumované dlaně, takže umožňují tření, i když nemám v rukách sílu,“ zasvěcuje mě do ovládání invalidního vozíku. „Z toho důvodu nemám blatníky, protože když už jsou ruce hodně slabé, nechytám se jen obručí, ale celých kol.“
Proč vlastně nepoužívá elektrický stroj nebo alespoň přídavný pohon k mechanickému? „Hlavně proto, že bych zlenivěl,“ tuší. „Jenom bych přidával plyn a přestal bych makat.“
Nástup do autobusu se bez pomoci řidiče či doprovodu neobejde.
Elektrický sice přináší větší mobilitu, ale je podle jeho názoru příliš velký a hůř se s ním manévruje v malém prostoru. „Dostat se s ním na toaletu je daleko větší problém než s mechanickým.“
Vozík se stal jeho nerozlučným parťákem v důsledku autonehody před deseti lety. Vracel se večer z Hradce Králové, kde studoval medicínu, domů do Nového Města na Moravě, a jak byl unavený ze zkouškového období, za volantem usnul. Vzhledem k tomu, že jako adept profese dobře chápal, co se mu přihodilo, lékařské zprávy v nemocnici raději ani nechtěl číst. Čtyři zlomené krční obratle každopádně znamenaly ochrnutí dolních končetin, byť se do nich citlivost částečně vrátila. S rukama je to lepší, jen levá občas zlobí.
Dlouho se o něj starala rodina, ale cítil potřebu se osamostatnit. Odstěhovat se do Prahy bylo odvážné rozhodnutí, ale Radim se svou optimistickou, společenskou povahou si v hlavním městě rychle našel nové přátele. A ven z bytu vyráží denně.