Stále se setkávám s předsudkem, že ochrnutý člověk je automaticky postižený i mentálně, svěřuje se vozíčkář, co objel svět

Recepční v bytovém domě občas vstane od svého stolu a pomůže otevřít vstupní dveře starším lidem, ale když se k nim od výtahu blíží Radim Štrobl na svém vozíku, zůstává sedět. „Jsem zvyklý, že si je otevírám sám,“ říká čtyřiatřicetiletý muž, pro něhož široké dveře s nízko umístěnou klikou a madlem nepředstavují větší zádrhel.

Prostranství před domem v pražských Malešicích, kde před dvěma lety získal s pomocí České asociace paraplegiků nájemní bydlení, je jedním velkým staveništěm. Dělníci vyměňují inženýrské sítě a chystají stavbu tramvajové tratě, což znamená spoustu udusané hlíny, provizorních chodníků a objízdných tras. Nic pro vozíčkáře.

Cesta na oběd, kam jej s fotografem doprovodíme nejdřív, naštěstí vede jinudy. Radim si navlékl černé rukavice, což není opatření proti zimě ani módní doplněk, ale ryze praktická pomůcka. Používá totiž klasický vozík na ruční pohon, který uvádí do pohybu otáčením obručí na vnějšku kol. Přitom se ale nevyhne kontaktu s pneumatikami, které nabalují totéž co podrážka obuvi zdravého člověka.

„Bunda byla včera čistá, ale stačí jezdit deset minut po ulici a už jsem takhle od prachu,“ ukazuje, jak se mu záhy zašpiní nejen rukavice, ale i bunda nebo kalhoty, když se jich dotkne. A to je slunečný den, žádné kaluže nebo bláto.

„Jsou to obyčejné pracovní rukavice, ale mají pogumované dlaně, takže umožňují tření, i když nemám v rukách sílu,“ zasvěcuje mě do ovládání invalidního vozíku. „Z toho důvodu nemám blatníky, protože když už jsou ruce hodně slabé, nechytám se jen obručí, ale celých kol.“

Proč vlastně nepoužívá elektrický stroj nebo alespoň přídavný pohon k mechanickému? „Hlavně proto, že bych zlenivěl,“ tuší. „Jenom bych přidával plyn a přestal bych makat.“

Elektrický sice přináší větší mobilitu, ale je podle jeho názoru příliš velký a hůř se s ním manévruje v malém prostoru. „Dostat se s ním na toaletu je daleko větší problém než s mechanickým.“

Vozík se stal jeho nerozlučným parťákem v důsledku autonehody před deseti lety. Vracel se večer z Hradce Králové, kde studoval medicínu, domů do Nového Města na Moravě, a jak byl unavený ze zkouškového období, za volantem usnul. Vzhledem k tomu, že jako adept profese dobře chápal, co se mu přihodilo, lékařské zprávy v nemocnici raději ani nechtěl číst. Čtyři zlomené krční obratle každopádně znamenaly ochrnutí dolních končetin, byť se do nich citlivost částečně vrátila. S rukama je to lepší, jen levá občas zlobí.

Dlouho se o něj starala rodina, ale cítil potřebu se osamostatnit. Odstěhovat se do Prahy bylo odvážné rozhodnutí, ale Radim se svou optimistickou, společenskou povahou si v hlavním městě rychle našel nové přátele. A ven z bytu vyráží denně.

„Ahoj!“ zdraví se s jiným vozíčkářem, který míří proti němu do mírného kopečka. „Dolů to šlo dobře, ale nahoru je to horší,“ hlásí dobře naladěný muž. Koncentrace lidí na vozíku je tu velká, což je tím, že blízko sídlí Centrum Paraple, obecně prospěšná společnost, která přes třicet let poskytuje lidem po úrazech míchy a jejich rodinám pomoc ve všech životních situacích. Radim Štrobl tam občas dochází k psycholožce a také denně na oběd, aby si nemusel doma vařit. I proto jsme reportáž začali až před polednem. Jak přiznává, ranní hygiena, snídaně a oblékání mu stejně zaberou celé dopoledne.

Zdravý, chodící člověk mírné kopečky sotva postřehne, ale vozíčkář se na nich zapotí. Ujišťuju Radima, že jsem mu k dispozici, čímž naťukneme citlivé téma pomoci okolí a její správné míry. „Pokud vynechám zlatý střed, jsou dva extrémy,“ povídá. „Zaprvé když mě lidé ignorují a já marně koukám kolem sebe ve chvíli, kdy bych pomoc potřeboval. A pak možná ještě horší jsou ti, kteří pomoc nabízejí až agresivně, i když ji zrovna nepotřebuju. Klidně mě v tom kopečku chytnou a tlačí, aniž bych si to přál. Nebo jsou tak hrr, že by mi mohli i ublížit.“

Oceňuje, že obyvatelé měst jsou na přítomnost vozíčkářů zvyklí, takže povýšenost nebo přezíravost zažil jen výjimečně. „Když jdu ale s doprovodem, pořád se setkávám s předsudkem, že ochrnutý člověk je automaticky postižený i mentálně. Lidé, kteří se s námi dají do hovoru, se pořád dívají do očí tomu chodícímu.“

V zahraničí je to paradoxně lepší. Radim totiž rád cestuje a domluví se několika jazyky. „Když místní zjistí, že si s mým doprovodem moc nepopovídají, konečně získám tu pozornost, jakou chci mít,“ směje se.

Každý vozíčkář je podle jeho mínění jinak citlivý na to, jak s ním okolí komunikuje. On sám není háklivý na označení invalida nebo hendikepovaný a nezlobí se, když mu někdo řekne, že má někam přijít, přestože samozřejmě nepřijde, ale přijede. „V tomhle jsem hodně otevřený. Víc než konkrétní slovo je pro mě důležitější emotivní zabarvení, jak to ten člověk myslí.“

Dorazili jsme do kavárny Pod Parapletem, kde na první pohled zarazí chybějící židle u stolů, ale vzhledem k tomu, že většina strávníků k nim zajede na vozíku, je to pochopitelné. A chodící si holt přinesou jednu z židlí naskládaných v koutě.

Na oběd se k nám přidává Jiří Čeloud, jenž v Parapleti dělá instruktora nácviku soběstačnosti a vozík je jeho společníkem dvacet let. „Takže dneska šmírujete Radima? Tak doufám, že někde vypadne z vozejku nebo něco, ať máte nějaké dobrodružství,“ popíchne svého kamaráda a dokazuje tak, že černému humoru se hendikepovaní nebrání.

„Zatím jsem měl vždycky štěstí, že nějací lidé v okolí byli,“ říká Radim Štrobl k pádům, které se asi nikomu nevyhnuly, obzvlášť v době, kdy si na tento dopravní prostředek zvykali. „Ze začátku jsem šel do všeho po hlavě, takže jsem padal poměrně často,“ přiznává.

„Největší problém jsou přední kolečka. Zarazíte se o nerovnost, může být i malá, a jdete na čumák. Většinou jsem se opřel rukama o zem, zadkem ještě v sedačce, a koukal jsem, jestli někdo půjde okolo,“ usmívá se při vzpomínce na to, jak ve svém rodném městě jednou vypadl úplně. „Šly kolem dvě takové babky důchodkyně, navrhl jsem, jestli nepočkáme na někoho silnějšího, ale ony mě chytly a vytáhly zpátky na vozík.“

Jiří Čeloud objel na takzvaném handbiku – kole na ruční pohon – doslova celý svět, a přestože poznával spíše přírodu než města, může porovnat, jak je na tom Praha a obecně Česko s bezbariérovostí. „Pokud jdeme na východ, tak velmi dobře. Pokud na západ, tak máme co zlepšovat,“ shrnuje. Praha by podle něj potřebovala především plně bezbariérovou MHD.

V tomto ohledu chválí Vídeň nebo Berlín, velmi dobře se cítil také v celém Španělsku. „Třeba Barcelona je kompletně bezbariérová. Nejen MHD, ale i vchody do budov, kulturní památky, restaurace, toalety.“

„V českých restauracích, pokud už jsou bezbariérové, tak v nich není bezbariérová toaleta,“ navazuje náš průvodce. „Anebo tam je, ale slouží spíše jako sklad. Projedete na ni buď mezi krabicemi, nebo taky vůbec.“ Intimnímu tématu se nevyhýbá, ostatně záchody jsou pro každého vozíčkáře zásadní.

Výhodu mají muži, většina se podle jeho zkušenosti cévkuje a pro vyprázdnění používá jednorázový katetr. „Dneska se dělají v sadě se sběrným sáčkem. Já je taky používám a nemusím se díky tomu spoléhat na veřejné toalety. Důležitější je najít si koutek, kde je soukromí, a pak to vyhodit do první popelnice.“

Problém podle něj nastává třeba ve velkých halách. „V O2 areně jsou sice toalety na každém rohu, ale když skončí koncert, jsou obsazené úplně všechny. Pánové chodí i na dámské, dámy na pánské a ta pro vozíčkáře je obsazená vždycky,“ přesvědčil se.

A když jsme u kultury, postěžovat si musí také na multikina. „Až na výjimky máme místa v první řadě, takže koukáme s hlavou zakloněnou. Když do takového kina jdu, vždycky někoho požádám, aby mi pomohl do vyšší řady.“

Míříme na zastávku autobusu a pak na poštu, abychom otestovali dvě běžné situace, v nichž se vozíčkář ocitá. Radim mává na šoféra, který po zastavení hydraulicky nakloní podlahu vozu směrem k zastávce, pak vystoupí a vyklopí na chodník nástupní plošinu. „Tady to bylo ideální,“ hodnotí o chvilku později, když už je vůz opět v pohybu. „A ještě tady mám volnou opěrku. Ta je důležitá při brzdění. Když je autobus plný a já se o ni opřít nemůžu, tak se pak držím zuby nehty.“

Právě ve veřejné dopravě asi nejčastěji zažívá pocit, že zdržuje a obtěžuje, ať už řidiče, nebo cestující.

„Těch příjemných řidičů totiž moc není,“ domnívá se. „Tady v Malešicích jsou na nás zvyklí, ale jinde se často potýkám s neochotou. Obzvlášť v zimě se jim z teplé kabiny nechce.“

Při přestupu mezi autobusem a tramvají se ocitáme na zdánlivě rovném a širokém chodníku, dneska snad prvním takovém, ovšem Radim si ani tady neodpočine. „Je mírně skloněný, aby z něj odtékala voda, což vede k tomu, že mě to neustále táhne do strany. Jednou rukou musím pořád makat a tou druhou přibrzďovat, což je náročné.“

Také řidič tramvaje musí kvůli mladému vozíčkáři vystoupit. „Skočíte tam?“ zjišťuje, jestli se přes mezeru mezi nástupištěm a podlahou nedostane vlastními silami. „Rád bych, ale zase takový skokan nejsem,“ poznamenává Radim, poděkuje za vyklopení plošiny a nahlásí, kde vystupuje. „To jsou dvě zastávky,“ reaguje šofér, čímž se zároveň ujišťuje, že co nevidět bude zase muset ven z kabiny. „Jo jo, potřebuju na poštu,“ vysvětluje Radim skoro omluvně a celou situaci pak během jízdy shrne s úsměvem: „Každý řidič je originál.“

Na poště v Černokostelecké ulici si Radim nedávno vyzvedával balík a cedule jej od hlavního vchodu navedla do boční uličky, kde ho zastavily schody. Požádat proto musel jiného zákazníka. „Hodně lidí je sice ochotných, ale trochu tím ztrácíte svou důstojnost,“ říká.

Zatímco zdravý člověk vyběhne čtyři schůdky k hlavnímu vchodu raz dva, pro hendikepovaného je to procedura na několik minut. Místo plošiny samotné musí nejdřív přivolat zvonkem obsluhu, která zařízení spustí. O pár minut později to opakuje pro cestu dolů. Mačká tlačítko, jenže to na rozdíl od spodního nefunguje. „Já jsem si říkala, kde jste, když jsem vás neviděla na kameře,“ přibíhá zaměstnankyně pošty, kterou zburcovala jeho nepřítomnost v budově.

Radim pravidelně řídí také automobil s ručním ovládáním, ale zrovna před poštou ukazuje, jak jsou vyhrazená parkovací místa s logem invalidy ošemetná. Parkuje se sice u chodníku, jenže výstup z místa řidiče je do rušné silnice.

Navrhnu, jestli by ještě podnikl krátkou projížďku po ulici, což je věc, kterou v neznámých končinách běžně nedělá, pokud si předem nezmapuje terén na internetu.

S doprovodem by ale žádný problém nastat neměl. Naproti radnici Prahy 10 míjíme řadu zajímavých krámků – pánské holičství, obchod s biopotravinami, papírnictví, trafiku, pobočku banky a docela lákavě vyhlížející jídelnu. Jenže v každém z nich jsou vstupní dveře posazené na vysokém schodu. „Tady asi není prodejna, kde bych si mohl něco koupit,“ konstatuje. „Často je to kvůli úředníkům nebo památkářům. Bývají to staré budovy, kde vám úpravu vchodu nebo nějaký nájezd nedovolí.“

Pro zdravého člověka by to byla za celé odpoledne jen běžná procházka, ale Radima už přemáhá únava. „Už je toho na mě docela dost, když to všechno tahám rukama, takže si doma asi půjdu lehnout,“ svěřuje se. „Dneska jste viděl tu venkovní část vozíčkářského života, ale já většinu času trávím tím, že se připravuju na to, abych vůbec mohl z domu odejít. Když chci podniknout nějaký výlet v zimě, oblékám se i hodinu, než na sebe všechno navleču.“

Přes snížený obrubník míříme na bezbariérové nástupiště, blíží se nízkopodlažní tramvaj, ale navzdory těmto vymoženostem jsme se dnes oba přesvědčili, že město není k vozíčkáři za všech situací přívětivé. Ochota lidí to většinou kompenzuje, ale i tak musí zůstávat ve střehu. „Pořád jsou někde nástrahy a nikdy nevíte, na co můžete narazit.“