Článek
„Šli jsme společně přímo dovnitř do objektu a hasili jsme tam hořící auta. Třeba jsem držela žebřík, když kolega lezl nahoru hasit. Poměrně často se tam taky o něco řízla hadice, takže bylo potřeba rychle zařídit záplatu,“ vypráví usměvavá hasička s krátkým sestřihem.
Měla i dlouhé vlasy, ale shodila je: „Nechtěla jsem řešit, jestli mám vlasy dostatečně zapletené, jestli se mi vejdou pod kuklu, nehledě na to, jak vypadáte po zásahu. A já nesnáším mytí hlavy, lépe řečeno sušení dlouhých vlasů. Takže jsem si řekla, že se nechám ostříhat, že to bude praktičtější a jednodušší.“
Vždycky prý v hloubi duše chtěla jít přímo do výjezdu, ale před lety podle ní nebylo vůbec jednoduché se mezi chlapy probojovat. „Navíc jsem věděla, že budu chtít brzy děti, a nechtěla jsem se mezi hasiče tlačit na sílu, abych jim pak za rok odešla na mateřskou,“ vzpomíná na dobu, kdy pracovala na operačním středisku v Praze.
Slib, který si dala – dostat se k zásahové jednotce do svých čtyřicátých narozenin –, si nakonec splnila loni v srpnu na stanici v pražských Holešovicích. Je jednou z ani ne deseti profesionálních výjezdových hasiček v celé České republice.
Dcera se bála o mámu
Rozhodnutí vyměnit klidnější službu za dosud chlapskou práci ve 24hodinových směnách nebylo bleskem z čistého nebe. „Manžel, který pracuje jako vývojář na homeoffice, mě zná a věděl, že tohle téma u mě zase jednou přijde na přetřes. Byl s tím úplně v pohodě,“ vypráví Kristína v nové knize My hasiči od Jana Davida, která nabízí sedm rozhovorů se členy hasičského sboru v metropoli v tématech od Pražského hradu přes zahraniční mise po katastrofách až po ochranu letiště v Ruzyni.
Doma na ni ale čekají i čtyři děti – nejstaršímu synovi je dvanáct, nejmladší dceři šest let. Jejich reakce na rozhodnutí stát se profesionální hasičkou byly různé. Nejstarší dcera se o mámu zpočátku bála, zatímco sedmiletý syn byl z nového povolání nadšený: „Stal se mým hlavním ‚mluvčím‘. Všude rozhlašoval, že máma bude ve výjezdu, ještě než jsem měla hotové testy. O to větší motivaci jsem měla, že ho prostě nemůžu zklamat.“
Kniha „My hasiči“ představuje různorodou práci členů pražského sboru
Sekyrky, volanti, inkousti: Krizovému řízení a logistice na Pražském hradě včetně zabezpečení katedrály svatého Víta se věnuje řídící důstojník Tomáš Horský. Od protichemické výbavy se dostaneme i k velení obnoveného sboru dobrovolných hasičů v Praze 3.
Jedna krev ve směně B: Dvojrozhovor otce a syna Havrdových, které dělí půl století vývoje na stejné vysoké pozici velitele směny. Otec Jan zažil jako hasič okupaci v roce 1968 a hledal oheň v podzemí jen po sluchu, syn Jan dnes velí stejné směně, ale s termokamerami a drony.
40: První velký požár: Příběh Kristíny Staškové, čtyřnásobné akční mámy, která se rozhodla splnit si sen a těsně před čtyřicítkou vyměnila zázemí operačního střediska za zásahový oblek a ostré výjezdy ze stanice v Holešovicích – jako jedna z prvních žen v České republice.
V troskách cizích měst: U zrodu elitního týmu USAR u nás stál Jiří Kubeš. Zažil první misi v Alžíru i logisticky drsném Pákistánu. Popisuje pravidlo „zlatých sto hodin“, ale i náročné domácí zásahy. Při tragické střelbě na Filozofické fakultě fungoval mezi oběťmi na vzdálenost natažené ruky. Pomáhá mu jeho vnitřní filtr.
Na stopě života i smrti: Matěj Bartošík hasí, ale také se psy vyhledává lidi v sutinách. Živé i mrtvé. V Turecku lokalizoval zavalené pod troskami, v Texasu byl připraven skočit do divoké řeky pro svého veterána Barta. Popisuje, co zvládne kyslíkové kopí, a přizná, proč je po návratu nejvíc, když ho syn vezme za ruku.
Mezi nebem a ohněm: Letecký záchranář Petr Žďárský visí pod vrtulníkem Black Hawk na Balkáně, zasahuje i v letu na laně dlouhém až 76 metrů. Do akce se dostal také při rozsáhlém požáru u Pravčické brány nebo při obřích lesních požárech v Bulharsku a Makedonii.
Na ranveji jde o vteřiny: Šéf letištních hasičů Pavel Hošek velí nejvyšší světové lize letištní ochrany – na Letišti Praha, kde obří Panthery vyjíždějí k zásahům na ranvejích během pár desítek vteřin. Sám přitom začínal u sboru s koštětem a hadrem na centrální stanici, jako vlastně každý.
Než ale mohla obléci zásahový oděv, musela projít náročnými fyzickými testy. Největší překážkou se ukázalo plavání. Zatímco na běh byla podle svých slov nachystaná s přehledem, v bazénu plavala – jak sama říká – „na paní radovou“. Aby splnila přísné časové limity, najala si trenéra a měsíce poctivě trénovala.
Hasička Kristína Stašková
„Těch tréninků v bazénu bylo tolik, že už jsem pomalu čekala, kdy mi začnou růst žábry. Vypila jsem snad půlku berounského bazénu,“ směje se. Limity nakonec dohonila i díky potřebným klikům v časovém limitu.
Chlapi si umí vyčistit vzduch
V současné době ženy-hasičky začínají v Praze svoji kariéru na stanici v Holešovicích. „Jednak je to naše nejnovější stanice, takže je už z výroby dobře uzpůsobena na to, aby tam byly ty potřebné oddělené prostory pro holky, ale je to fajn i z úplně praktického pohledu,“ vysvětluje Kristína Stašková.
Holešovice totiž jako stanice vyrážejí k případům poměrně často. „A když k nám přijde někdo nový, tak může hrozně rychle získávat potřebné zkušenosti právě díky častým výjezdům. Kdyby se nováček, jak se říká, uklidil na nějakou menší, klidnější stanici, tak mu to profesně tolik nepřinese,“ popisuje.
Varuje, že během povídání nemá v řeči moc filtr. „Moje huba často předbíhá moji hlavu. Manžel to jednou popisoval trefně: Ty sice přesně víš, kdy máš mlčet, ale pak se stejně v tu samou chvíli slyšíš, jak už zase mluvíš.“ Málokdy prý stihne včas zabrzdit, když zrovna není úplně vhodné něco říct nahlas.
Je proto podle ní složitější fungovat v ženském kolektivu, aby vztahy fungovaly v klidu. „U kluků je to v tomhle mnohem snazší. Když mají tu potřebu, tak se pošlou do patřičných míst, tím se vyčistí vzduch a zase se jede dál. Nikdo se na toho druhého nekouká ještě týden skrz prsty nebo něco podobného. V tomhle ohledu mi ten chlapský kolektiv sedí víc,“ dodala.
