Článek
Přihlásil jste se do pořadu Na lovu nad sklenkou vína. Jak dlouho jste váhal? Čeho jste se nejvíc bál?
Když jsem byl malý, sledoval jsem pořady Riskuj! a Milionáře, ale tehdy jsem se ještě přihlásit nemohl. Pak dlouho nic nebylo, až přišlo Na lovu. Koukal jsem se každý den. Sledoval jsem i zahraniční verze pořadu. No a jednou jsem byl večer sám doma, otevřel si lahev vína a řekl si: „Proč ne?“
Přihlásil jsem se ke konci roku 2023. Ozvali se mi v únoru a o tři měsíce později bylo natáčení. Málem jsem to pak propásl v televizi, protože nám jen řekli, v jakém to bude vysíláno týdnu, a já každý den marně čekal. Až jsem měl ve čtvrtek fotbalový zápas a v poločase si odběhl mrknout na telefon – a byl jsem tam. (směje se)
Měli jsme skvělý tým. Bez nich bych se lovcem určitě nestal. Tehdy se mi to podařilo. V základním kole jsem nahrál padesát pět tisíc, v ABC jsem neudělal chybu a ve finálové štvanici jsem hodně odpovídal. Nahráli jsme dvacet jedna polí.
Ovšem stáli jsme proti Belladonně. Byla skvělá! Siréna zazněla, když byla na dvacátém políčku. To jsem se už loučil s výhrou. Ale nakonec jsme si rozdělili sto třicet pět tisíc korun. Do výhry, myslím, padesát tisíc se to nedaní. (směje se)
Vám se stalo něco neobvyklého. Ze soutěžícího jste se stal tím, kdo loví. Proto přezdívka Bandita, že jste přešel na temnou stranu? Jak se to vlastně zběhlo?
Přesně. Začali jsme s týmem slavit a v tu chvíli za mnou přišla paní produkční s otázkou, jestli si nechci zkusit casting na lovce. Hned jsem řekl: „Určitě, to beru.“
Bylo to moje přání. Chtěl jsem zahrát tak skvěle, aby tahle nabídka přišla. Přestože jsem netušil, že je to reálně možné. Vysnil jsem si to. Ale to jsem ještě nevěděl, co mě za chvíli čeká.
Ten den jsme v natáčecím studiu byli od půl osmé od rána. Vždy se tam sejde patnáct soutěžících, vyberou dvanáct a postupně se točí tři díly. My šli na řadu druzí. Po nervózním čekání a dvou hodinách natáčení soutěže jsem toho měl plné brýle. Jenomže oni mě hned odvedli ke stootázkovému vědomostnímu testu na čas. Měl jsem pocit, že se to zas až tak nepovedlo, ale ještě jsem se stihl vrátit ke svému týmu na oslavu.
Za týden se z Novy ozvali, abych přišel na workshop pořadu. Tehdy tam byli přítomni všichni lovci a já byl okamžitě extrémně nervózní: „Takové kapacity na mě budou koukat!“ Nácvik závěrečné štvanice se mi moc nepovedl, ale i když jsem udělal chyby, zase jsem se nahodil a hrál dál. A to asi rozhodlo.
To ale nebylo všechno. Rozhodovalo se mezi vámi a člověkem, který sám dokázal porazit Doktora Vševěda. Věřil jste ve své vítězství? Jak na vaši novou roli reagovalo okolí?
Druhý den mi zavolali, že postupuji na kamerové zkoušky, kde už jsem jako lovec trénoval finálovou štvanici se dvěma soutěžícími. Udělal jsem jednu chybu.
Byť se neznáme osobně, vím, kdo byl druhý adept. Znám toho pána z hospodských kvízů. Je opravdu dobrý.
Pak se strašně dlouho neozvali. Přišlo mi to jako celá věčnost a už jsem tomu nevěřil. Až jsem takhle seděl v KFC, cestou z Mladé Boleslavi, kde jsem učil na druhém stupni, do Prahy, kde jsem bydlel, a zazvonil telefon. Byl jsem tak nadšený, že jsem ani nedojedl.
Možná se mnou kdysi bylo něco v nepořádku, ale nikdy jsem nebyl diagnostikován.
Všichni z mého okolí byli. Někteří říkali, že se tomu vlastně nediví. Ve škole taky. Jen moje máma, které jsem to hned volal, byla ze začátku trochu překvapená, že do toho chci jít. Nebyl jsem totiž úplně společenské a extrovertní dítě.
Jaké jste byl tedy dítě? Šprt? Stranil jste se kolektivu a v tichu bádal nad podstatou světa?
Ve škole mě to bavilo. Nikdy jsem se nemusel moc učit. Spíš vůbec. Jak jsem to slyšel, zapamatoval jsem si to. Dodnes si přesně vybavím i místo a fotku v učebnici u konkrétního učiva. Asi mám částečně fotografickou paměť. A všechno jsem se naučil strašně rychle. Takže asi ano, byl jsem šprt. (směje se)
Byl jsem uzavřený do sebe. Nikdy jsem neměl v místě bydliště moc kamarádů. Nechodil jsem po škole ven. Jak přišla návštěva, klidně jsem seděl sám dvě hodiny v kuchyni a neodvažoval se jít za nimi.
V dětství mi sestra vypravovala o hororech, které viděla, a když jsem pak byl sám doma, seděl jsem na křesle a hodiny se ani nepohnul, dokud nepřišli rodiče, jelikož jsem se bál strašidel. V koupelně jsem se vždycky koukal za roh, kde byl záchod, jestli tam nejsou duchové. Prostě jsem to pokaždé musel zkontrolovat. Možná se mnou bylo něco v nepořádku, ale nikdy jsem nebyl diagnostikován.
To mluvím o věku mezi devíti a jedenácti lety. Na gymnáziu v Boleslavi jsem si našel kamarády. Ty mám mimochodem doteď. A i když jsem neměl moc rád být středem pozornosti, jak jsem začal učit, změnilo mě to. Stál jsem pět let před tabulí, z čehož čerpám dodnes.