Kristýna Fillová: Na rallye je každý ve svém světě

Dlouhý štrúdl závodních aut všech kategorií se ve slabém dešti pomalým tempem vrací do depa. Zatímco do souboje s časomírou se v serpentinách kolem zámku v Náměšti nad Oslavou na Třebíčsku pouštějí účastníci jednotlivě a s bezpečnými rozestupy, zpátky dojíždějí pospolu, což je podívaná pro všechny fanoušky stojící podél trati.

Veterány dob minulých, placaté formule, luxusní supersporty i zdánlivě běžné osobáky, které však pod závodnickým zbarvením a reklamními nápisy skrývají techniku vyladěnou pro motoristické zápolení.

Se zeleno-bílým Mitsubishi Lancer Evo IX se z tréninkové jízdy vrací Kristýna Fillová, v některých ohledech výjimečná závodnice, a nutno říct, že i jedna z mála žen ve startovním poli mistrovství České republiky v závodech do vrchu.

„Docela jsem si přála, aby zapršelo, a těšila jsem se na to. Myslím si, že mi jízda na mokru sedí,“ svěřuje se poté, co zaparkovala v týmovém stanu. Bez helmy a ochranné kukly vyvolává v depu díky svým dlouhým blond vlasům a pečlivě nalíčeným očím pozornost. A možná i předsudky některých fanoušků, kteří si myslí, že silná auta jsou jen pro drsné chlapy. Ovšem její dosavadní výsledky v této disciplíně a také nepředstíraný zápal, s jakým o závodění vypráví, nenechají nikoho na pochybách.

Ze slavnostního vyhlášení výsledků loňské vrchařské sezony si odnesla tři trofeje. Za třetí místo v rámci Kategorie 1, která sdružuje závodní auta vycházející z produkčních vozů, dále za druhé místo v jedné z užších skupin s technicky spřízněnými auty a také dámskou trofej pro nejlepší jezdkyni. V celkovém pořadí obsadila se svým Mišákem, jak svému mitsubishi přezdívá, jedenácté místo, což je úspěch, neboť přední příčky okupují nedostižné závodní speciály a prototypy.

Sudice, odkud pochází, jsou vzdálené jen několik kilometrů od Náměště, proto je pro ni zdejší trať srdeční záležitostí. Letos se na ní závody konaly po čtyřiačtyřicáté a Kristýna Fillová na nich navzdory svému věku nechyběla už nejméně podvacáté. První roky pochopitelně jako divačka, zato však velmi nadšená. Určitě nadšenější než většina dívek jejího věku.

„Poprvé mě sem rodiče vzali asi ve čtyřech letech a od té doby jsme jezdili pravidelně,“ vzpomíná. „Těšila jsem se na to celý rok a bylo to pro mě jako druhé Vánoce. Pokaždé jsem rodiče přemlouvala, abychom se jeli podívat už na páteční tréninky, omrknout, kdo má jaké auto. A v sobotu ráno už jsem byla vzhůru od pěti a volala jsem: Mamko, taťko, vzbuďte se, jedeme do Náměště na závody! Pak jsem tu celý den seděla na mezích u trati a bylo to úplně skvělý,“ líčí.

Jak sama říká, zajímala ji všechna auta. „Bylo mi jedno, jestli jsou historická, nebo nějaká supermoderní. Obzvlášť ráda jsem měla formule, jakou měl třeba pan Krámský,“ jmenuje vrchařskou legendu Otakara Krámského (1959–2015), který získal úspěchy i na evropské scéně. Později si oblíbila „komveťáky“, tedy jezdce svého současného týmu Komvet Racing, které zpočátku jen zvědavě okukovala.

„Vždycky měli super auta, obvykle nejvyšší specifikace, které jezdí až na závěr každé rundy, takže na ně jsem se hodně těšila.“

Kromě kopcovitých tratí v současnosti zdolává i klikaté zatáčky v rallye, a to převážně na sedadle spolujezdce. Navigátorku dělá Davidu Komárkovi, jenž jejímu týmu šéfuje a který jí umožnil se v motorsportu prosadit.

Pokud se ptáte, kdo z rodiny malou Kristýnu takhle naočkoval, tak na to odpověď není. „Nikdo s ničím nezávodil, akorát s tátou jsem se odmala dívala na formuli 1, což mi zůstalo dodneška. Nejradši jsem měla Schumachera, to je snad jasný,“ vyzdvihuje někdejšího vládce kategorie.

„Ferrari jsem věrná doteď, ale oblíbenců mám víc, třeba ve Williamsu Carlose Sainze. Doteď mě mrzí, že ho ve Ferrari vyměnili za Hamiltona,“ dokládá, že se v dění orientuje. Aby ne, vždyť se smíchem přiznává, že polovinu jejího šatníku tvoří oblečení s oficiálními logy týmů formule 1. „Taky jsme doma měli italská auta,“ napadá ji. „Třeba Lancii Deltu, což je v upravené rallye verzi moje srdcovka. Takže se dá říct, že to mám trochu od táty,“ pátrá po závodnických buňkách, které zdědila.

Zpětně si uvědomuje, že svými zájmy se vymykala vrstevnicím. „Nevybavuju si, že bych to s holkama nějak probírala. Ani jsem nic nesdílela na sociálních sítích, když jsem začala závodit,“ přiznává. Už v dospívání však bylo zřejmé, že půjde vlastní cestou. Na závody se začala vydávat sama, bez rodičů.

„Bylo mi třináct čtrnáct, řekla jsem jim, kam jedu, a šla jsem na vlak nebo na autobus.“

Studovala osmileté gymnázium, ale po pátém ročníku si uvědomila, že ji všeobecné zaměření nenaplňuje, protože, jak sama říká, bavila ji hlavně auta, auta, motorky a auta. „Kamarád tehdy chodil na Integrovanou střední školu automobilní v Brně, tak jsem zkusila přijímačky. A bylo to tam super,“ pochvaluje si své rozhodnutí.

Paradoxně to chvíli vypadalo, že si v dospělosti vystačí bez řidičáku na dvoustopá vozidla. „Udělala jsem papíry na motorku, do pětatřiceti kilowattů, co jde v osmnácti mít, a říkala jsem si, že auto vlastně ani nechci. Dobré motorky se dají sehnat o dost levněji, navíc auta, která se mi líbila, byla tenkrát o dost dražší. Tak budu jezdit na motorce a v zimě to vždycky nějak vybojuju vlakem nebo MHD,“ představovala si. Jenže tohle předsevzetí jí vydrželo sotva pár měsíců. Nejen že si udělala řidičák na osobní auto a časem i na náklaďák, ale brzy následovaly první závody.

Ve firmě Komvet, která obchoduje s díly pro soutěžní auta, nastoupila nejprve jako zaměstnankyně. „Když jsem se pravidelně jezdila dívat na závody, tak jsem se dala do řeči i se spoustou závodníků včetně pana Komárka. Věděl, že jsem do toho zapálená, tak mi dal možnost se svézt. Začalo to slalomem mezi kužely s Fordem Focus RS,“ vzpomíná, ale už nedokáže říct, jestli se v tu chvíli cítila jako při splněném snu.

„Asi jsem řekla jenom jo, svezu se, proč ne. Byl volný víkend, stejně jsem neměla extra co dělat,“ usmívá se. První pokusy ale podle ní za mnoho nestály a cítila se spíše jako sběratelka kuželů, které při slalomech povalila.

Už o rok později, ještě před dvacátými narozeninami, přidala první starty v závodech do vrchu, což znamená, že letos rozjela už svou osmou sezonu. Hned při prvním startu na domácí trati v Náměšti v roce 2018 dojela ve své skupině na pátém a o den později na čtvrtém místě. O tři roky později nakoukla do rallye, kde má doteď dvě desítky startů, ve většině případů v pozici navigátorky.

„Ještě než nastoupila k nám do firmy, tak se kolem našeho týmu ochomýtala,“ vzpomíná David Komárek, který má za sebou více než dvacet let závodnických zkušeností. „Zajímalo ji to, věděl jsem, že je šikovná a že by stálo za to, aby si řízení vyzkoušela. Postupovali jsme od malých aut k větším a šlo to dobře. Kdo to chce dělat, musí mít cit, rychlost, ale taky mozek, aby auto dokázal uřídit a nedostal se na hranici havárie nebo až za ni,“ vysvětluje.

Na nějaké řeči nebo předsudky vůči tomu, že bere do závodního týmu ženu, nehleděl, ostatně jako šéf si může dělat, co chce. „Co si kdo myslí, je mi jedno. I ve vedení naší firmy je žena na pozici společníka, takže takové věci mě netrápí.“

Ani sama závodnice se nenechává rušit pozorností, kterou její přítomnost v depu budí. „Hlavně před startem, kdy na vás všichni koukají, je potřeba se dívat jako v tunelu – jen před sebe – a nerozptylovat se ostatními, protože jedna chyba na vrchách vás ve výsledku posune třeba o pět míst dozadu,“ vnímá to z pohledu sportovního výkonu.

Soutěžní jízdy na závodech do vrchu jsou obvykle rozloženy do dvou dnů a Kristýna Fillová se těšila, že ji v neděli v Náměšti navštíví rodiče a sestra, která chodí na základní školu. „Mamka má samozřejmě o mě strach, ale taťka je v pohodě a bere to tak, že jsou to prostě závody,“ hovoří za ně. „Ségru to taky zajímá, sleduje formuli 1, má ráda starší auta, tak si myslím, že jsem na ní nějakou stopu zanechala.“

Kristýnu potěší, když se může v depu potkat s některou z hrstky svých kolegyň, ale kvůli nabitému programu je to vzácnost.

„Zvlášť na rallye je každý ve svém světě. Třeba s Hannou Ostlenderovou (navigátorkou rakouského jezdce Simona Wagnera, vítěze letošní Rallye Šumava) jsme se za celý víkend potkaly jen jednou. Ale je to taky blondýna, tak jsme se musely pozdravit,“ směje se.

Více si však cení setkání s osobnostmi sportu, která se často přihodí náhodou. Loni v říjnu při Středoevropské rallye, která je součástí mistrovství světa a jejíž část se jede v okolí Klatov, potkala Sébastiena Ogiera, stále závodící francouzskou legendu a osminásobného mistra světa. Byla se tam podívat jako divačka a natrefila na něj, když zastavil na krátký odpočinek mezi dvěma rychlostními zkouškami.

„Hele, tamhle stojí Ogier!“ vykřikla a hned zatoužila po společné fotce, přitom se ale obávala, že ji odbude. Ale povedlo se, což zdokumentovala i na svém instagramu.

Letos pro změnu „ulovila“ trojnásobného vicemistra světa Jari-Mattiho Latvalu, a to při Rallye Šumava. Ona tam byla coby navigátorka Davida Komárka, on v pozici šéfa továrního týmu Toyota a zároveň jezdce v doprovodné Historic Vltava Rallye.

„Vždycky, když potkám někoho tak slavného, jsem nervóznější než při závodě. Dlouho jsem se odhodlávala ho oslovit a moc mě překvapilo, že si s námi povídal, ptal se, jakým autem jedeme, jaké máme startovní číslo. Nečekala jsem, že jako Fin bude takhle komunikativní, přece jen jejich povaha je trochu jiná. Ale mám fotku s šéfem Toyoty, což je úžasný,“ dokazuje, co potěší člověka, který žije závoděním.

„Přibrzdi, levá čtyři úzká, padesát, přibrzdi, levá čtyři, tyč, třicet, brzdi, pravá pět, za zeď, tyč, padesát nahoru, levá jedna, sto a brzdi.“ To je jen krátká ukázka z navigátorského rozpisu, jenž zazní ve videu z kabiny vozu, které Kristýna sdílela na facebooku. Tyto konkrétní poznámky přečetla Davidu Komárkovi ze svého sešitu během pouhých deseti vteřin, což svědčí o tom, jaký je to při ostré závodní jízdě kalup.

„Baví mě zkoušet nové věci, takže jsem do toho šla, ale popravdě bych už radši měla za sebou jako spolujezdec alespoň sto rallye. Pořád se považuju za začátečníka a je to pro mě psychicky náročné. Moc si za celý víkend neodpočinu. Když přijedeme v neděli večer domů, řeknu si uf, dobrý, je to za mnou, zvládli jsme to,“ přiznává dosud svobodná závodnice, která při dotazu na plány do budoucna opět vytahuje spíše sportovní cíle a konkrétní auta, která by ráda prohnala.

„Moje přání, která snad ani nebyla přání, protože mi nepřišla reálná, už se mi splnila. Závodím, naviguju, ale co přijde v budoucnu, to nechávám plynout.“

Před časem ji pozvali na besedu s dětmi do základní školy, kterou navštěvovala, což jí udělalo radost. Děti zajímaly třeba bouračky, o nichž kromě několika šrámů na karoserii naštěstí nemá co vyprávět, nebo nejvyšší rychlost, která u jejího tehdejšího auta činila 258 kilometrů za hodinu. „Některé děti se chlubily, jak rychle jezdí jejich tatínkové v běžném provozu a jak nadávají. Asi čekaly, že je za to pochválím, ale já na to: Opatrně, děti, opatrně. Tohle radši nikde neříkejte…“