Jsem posedlý seberozvojem. Nechci žít jako pozér, říká vítěz Survivoru Pavel Tóth

To začínáš pěkně zostra! Jediné, co se mi změnilo, jsou vlasy. Ta slaná kúra, kterou při natáčení na ostrově tři měsíce dostávaly, byla docela intenzivní. Ale pořád to vypadá dobře, ne? Slyšel jsem, že čtvrt roku je přesně ideální doba na to, aby člověk změnil svoje návyky. No, něco na tom možná bude.

Jasně – hlad po vítězství! To je jediný hlad, který jsem cítil. (směje se) O žádných drsných podmínkách nevím. Kdy jindy máš možnost strávit tři měsíce na táboře s kámošema v Dominikáně? Vždyť je to absolutní pecka, spousta lidí by za to ráda zaplatila. A tak jsem si řekl – nepoženu se za cílem, nechci si to kazit, užiju si tu cestu. Myslel jsem, že nebude tak dlouhá, jenže ta cesta ne a ne skončit. Přitom jsem neměl žádnou strategii.

Jsem dominantní člověk, neumím se moc přizpůsobovat druhým. No a když máš v kmeni tolik lidí, kteří chtějí dělat velký tahy, tak co s tím? V Survivoru jsi jeden z mnoha a tvoje promyšlené strategie nemají velkou váhu, proto je lepší je vzdát. Stačilo pozorovat, reagovat a bavit se.

Love Island je větší pohoda, co se týká fyzického pohodlí, ale na druhou stranu tě zdeptá emočně. Není nic horšího než někomu dobrovolně dát svoje srdíčko a nechat si ho rozsekat. Prožíváš tam nejzamilovanější chvíle svýho života – a pak? Konec. Zatímco v Survivoru řešíš spíš to, co se stane s tvým tělem.

Hele, podívej se na mě! Připadá ti, že se s mým tělem stalo něco špatného? (předvádí vypracované bicepsy) Vždyť to byl super detox, třeba kokosové ořechy, ty jsme tam jedli hodně, jsou super, mají spoustu vitaminů, působí jako antioxidant. Lidi v Survivoru tyhle věci někdy moc řeší a pak si psychosomaticky přivodí fyzické problémy, přitom jejich tělíčko by bylo mnohem radši, kdyby zůstali trochu nad věcí. Jenže oni jsou většinou už VIP, jsou zvyklí na svůj standard, zatímco já jsem kluk z Chomutova.

Tvrdé. Byl to takovej Survivor. To člověka naučí… (K našemu kavárenskému stolku přichází fanoušek se slaným koláčem, gratulací a prosbou o selfie fotku, Pavel ochotně vyhoví)

Myslíš? Ale aspoň na vlastní oči vidíš, jaké mám štěstí – snídaně si mě sama našla, a to se hodí, protože jsem dneska ještě nesnídal. Takhle je to u mě furt a tak to bylo i v Survivoru – všechno běží pěkně samo, o nic se nestarám.

Ale skončili jsme u toho Chomutova… To je cikánov, drsné město, které pořád krvácí. Každé trauma, které jsem si tam způsobil, mě nakonec zocelilo. Na základce jsem byl sígr, měl jsem trojky, na vysvědčení jich bylo vždycky pět nebo šest. Přitom jsem chtěl vynikat, učil jsem se jak hovado, ale nepobíral to můj mozek. Připadá mi, že se mi vyvinul až někdy v jednadvaceti.

Na výtvarce jsem udržel v ruce nůžky, dokázal jsem vystřihovat a nepřestřihovat, což v naší třídě nikdo další neuměl, takže jsem pak šel na střední grafickou. Byla to jediná střední škola, kam se nemusely dělat přijímačky. Na průmyslovku jsem nechtěl, to mi připadalo moc macho – pro chlapy. Kreativitu jsem zdědil nejspíš po mámě, živí se uměleckou činností, tvoří vitráže. Táta je podnikatel. Ještě mám dvě milující ségry dvojčata, je jim teď třicet šest.

No, dělaly mi všechno, co chtěly. Jedna mě držela a druhá mi třeba lakovala nehty. (směje se)

Jako grafik jsem se živit nechtěl, ani jako umělec. V kriminologii jsem viděl zářnou budoucnost, věřil jsem, že vytříbí moje analytické vlohy. Jsem posedlý seberozvojem a na tom oboru mě fascinovalo, že mě naučí dívat se na věci a na lidi jinak. Cítil jsem, že mě jako člověka nakopne. Myslím, že než umřu, vystřídám ještě spoustu prací, ale kriminologie mi dala hodně.

Jasně. Můj startovač byl Marcus Aurelius, Hovory k sobě, to mi bylo asi dvacet. Došlo mi díky tomu, že život je příliš krátký a tahle filmová jízda jednou skončí. Při čtení jsem zažíval naprosto zásadní momenty, kdy si uvědomuješ podstatné věci. A došel jsem k tomu, že nechci žít jako pozér.

Našel jsem to na Instagramu. To už jsem dělal fitness trenéra a kromě toho, že jsem na sítích sledoval fitness, mě zajímaly taky fotky antických soch. Čirou náhodou jsem se přes antické sochy dostal ke knížkám.

Pak jsem četl knihy o leadershipu, o motivaci, mezitím jsem louskal v rámci studia kriminalistické sborníky. Přitahovaly mě expertní metody kriminologie, chtěl jsem se dovědět, jak pracují agenti tajných služeb. Můj plán byl, že za deset let budu dělat pro Europol a pomáhat při odhalování mezinárodní trestné činnosti. Přečetl jsem pár knih o tom, jak odhadovat lidi na základě jejich mimiky a emocí. Umím číst z obličejů.

(Chvíli mě soustředěně pozoruje) Myslím, že jsi ráda, že tady teď se mnou jsi a že ten rozhovor děláš, docela tě to baví. Cítíš ke mně nějaké sympatie, ale tvůj postoj je zároveň trochu zaujatý, chvílema jsi obezřetná.

Jo, docela jsem se bavil tím, že jsem ty lidi pozoroval, všímal si, jaké neskutečné hry zkouší. V obličeji jsou spousty skoro nepatrných, mimických svalů, hodně se z nich dá vyčíst třeba v oblasti kolem pusy.

Člověk něco pozitivního sděluje, volí pěkná slova, protože chce udělat dojem, ale záškuby kolem koutků prozradí jeho nečestné úmysly. Mimika v tu chvíli nekoresponduje s tím, co říká. Z obličeje se pak pozná i to, jak věci prožíváš dlouhodobě, dá se z něj vyčíst minulost, odráží se v něm tvoje celoživotní emoce.

To je dobrá poznámka. Podle mě by se na botox chodit nemělo, protože když cítíš nějaké emoce a ty emoce se pak nemůžou projevit v mimice, tak se tím nějakým způsobem potlačí a může to vést i k duševním blokům. Nechtěl bych, aby na botox chodila moje přítelkyně.

To byly dřívější karty, plánoval jsem ji v době, kdy jsem měl trošku jiné chutě. Myslím, že by to bylo docela těžké, musel bych nabrat hodně zkušeností v praxi, než bych se dostal k zajímavější práci, která by mě opravdu bavila.

Jsem rád, že jsem odešel z nudného života, že jsem neskončil někde v korporátech, kde nevidíš, jestli má tvoje práce konkrétní dopad, jestli vůbec tvoje úsilí k něčemu je. To byla taky moje motivace dělat fitness trenéra, protože to je práce, kde děláš s lidmi, pomáháš jim a vidíš výsledky. Strašně moc mě to nabíjí.

Hodně jsem to omezil, trénuju jenom rodinu a blízké lidi. Ale tebe bych vzal, kdybys chtěla, protože teď už jsme kamarádi.

Chceš říct, že holky na to nemají?

Jediná ženská, o které si myslím, že letos na výhru měla, je Samantha. Tu si jako vítězku dovedu představit, je to silná osobnost. Jenže strkala nos tam, kam neměla, a to se jí vymstilo. (Barmanka Samantha Prachařová vypadla ve čtvrtém vyřazovacím kole)

Poznal jsem tam pocit absolutní svobody bez materiálních závazků. Najednou nemáš nic, nepotřebuješ peněženku ani klíče od bytu. V tu chvíli si uvědomíš, co je důležité. Přijde mi, že mě to tam vyléčilo. Měla bys tam jít taky, Báro. Víš, jen tak, pro zábavu.