Článek
Jste historik, geograf, vysokoškolský pedagog na dvou univerzitách, pracujete v Historickém ústavu Akademie věd ČR. Ale čím jste chtěl být jako malý kluk? I v raných letech jste studium tak hltal?
Ptáte se, jestli jsem byl šprt? Ne! (směje se) Prostě mi to tak automaticky šlo. Zajímalo mě hodně věcí – chemie, astronomie, a hlavně zeměpis a dějepis. Četl jsem nejen učebnice, ale i encyklopedie. Na vysvědčení jsem míval trojky jen z výtvarné výchovy a pracovních činností.
Pak jsem nastoupil na vynikající pražské gymnázium Botičská. Tam už jsem se musel začít učit, konkurence byla přece jen vyšší. A poté na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy.
Ale odmala jsem si přál být novinářem. Můj tatínek nastoupil v roce devadesát přímo k vám do Práva a psal tu až do roku 2008. Chodil jsem do této budovy už jako student a chtěl psát noviny, dokonce jsem s tátou i pár textů pro Magazín napsal.
E-mail s nabídkou na casting na lovce vás zastihl na dovolené. S odpovědí jste si dal načas. Jak vás produkce našla a proč nakonec i vybrala? Dokonce jako úplně prvního osloveného z tisíce lidí.
Bylo to 22. února 2021 a já byl s rodinou v Plzni. Ptali se, zda bych se nechtěl podílet na novém vědomostním projektu. Popravdě, myslel jsem, že hledají někoho, kdo bude tvořit otázky pro pořad Riskuj!. Dříve vymýšlel otázky jeden z mých učitelů na fakultě, který už bohužel zemřel. Tak jsem si říkal, že za něj hledají náhradu.
Ale nechtěl jsem narušovat dovolenou s rodinou, tak jsem jim odepsal, aby mě kontaktovali, až budeme zpátky v Praze. Věděl jsem, že v Británii existuje soutěž The Chase, ale vůbec jsem si to nespojil. Netušil jsem, že to jde do Česka a že bych se k tomu mohl dostat.
Dělal jsem tehdy přednášky pro seniory v Praze, tak mě napadlo, že některá babička – příbuzná někoho ze štábu – mě třeba doporučila. Ale když jsem se později ptal produkční, jak na mě přišla, říkala, že v tom hrálo roli víno a Google. (směje se) Už si ani nevybavila, co přesně zadala do vyhledávače, ale vygooglovala mé jméno zřejmě na stránkách fakulty a napsala mi.
Během castingu měl Jiří Martínek v testu o 100 otázkách 76 odpovědí správně, nejvíc ze všech uchazečů o pozici lovce.
Čím jste štáb tak uchvátil? A jaké bylo seznámení s ostatními třemi zakládajícími členy party lovců?
Byla to covidová doba. První test s pětadvaceti otázkami proběhl online. Tam jsem měl snad jen dvě špatně. Pak mě pozvali na Barrandov, což bylo zrovna poté, co jsem covid-19 prodělal. Znamenalo to ale jen, že jsme zůstali uvěznění celá rodina doma, žádný těžký průběh.
Podmínkou ke castingu tehdy bylo podstoupit zdravotní test, tak jsem si říkal, že aspoň zjistím, jestli už je to pryč. Třináctého března jsem tedy napsal stootázkový test, kam jsem vpisoval i komentáře k odpovědím, což asi ostatní nedělali (směje se), a vyzkoušeli jsme si i hru před kamerami. Sedmého dubna mi zavolali a řekli: „My vás tedy bereme.“
My lovci jsme se předtím vůbec neznali. S Dášou a Jakubem jsme sice studovali na stejné škole, ale nenarazili jsme tam na sebe. A s Václavem jsem se potkal až v optice, kam nás poslala produkce pro brýle. Přišli jsme ve stejnou chvíli.
Někteří vaši kolegové jsou vášniví hráči hospodských i televizních kvízů. I vy jste ve studentských letech zabrousil do televize. Jak to dopadlo?
V roce 1997 jsem vyhrál v pořadu Riskuj!, ale ani produkce nemůže najít ten záznam. Už je to dávno. Bylo mi jedenadvacet let. Místo pokračování v soutěži jsem tehdy vzal věcnou cenu, zájezd za sto třicet tisíc korun. Odjel jsem do Číny, pak s přítelkyní – nyní manželkou – do Skandinávie, na pár dní k moři a rodiče jsem poslal na zájezd do Holandska. Tehdy to byly velké peníze. A pak jsem se soutěžím přes dvacet let vyhýbal…
Na brigádu jsem chodil jinam – do Národní knihovny. To mi vyhovovalo víc. Pracovní doba od šesti do deseti večer a neomezený přístup ke knihám.
Folklorem pořadu je mluvit o vás jako o stroji. Máte skutečně nějaké nadpřirozené schopnosti? Líbí se vám, že mají soutěžící největší strach právě z Doktora Vševěda?
Přijal jsem tuto roli a zvykl si na ni. Je to show a do toho taková nadsázka patří. Ale ostatní jsou podobné „bedny“. Já mám jen nejvyšší úspěšnost ve statistikách hry. To, že jsem dohnal dvacet čtyři políček, je zatím rekord. Podobně je na tom i Žolík (Libor Bouček), ale ten má na kontě podstatně méně dílů.