Článek
Zastihnout vás bylo hodně složité. Čím jste teď tolik zaneprázdněný?
Už druhým rokem točím Kriminálku Anděl, což je časově hodně náročné. Vstávám v půl šesté ráno, protože začínáme v sedm ve Kbelích a to je pro mě přes celou Prahu. Jsem skoro ve všech obrazech, takže dvanáctihodinové směny nejsou výjimkou. A to se ještě musím naučit text na další den.
Do toho přišlo zkoušení v Divadle Ungelt, takže jsem se musel nechat z pár dílů vypsat, jinak bychom s Jirkou Langmajerem hru Jak starý je Měsíc nenazkoušeli. Kromě Ungeltu ještě hraju v Brně a Bratislavě s Martinem Hubou v inscenaci Oheň a popel.
Vracíte se tedy po mnohaleté pauze k divadlu?
Vypadá to tak. Přemlouvají mě ještě do dalších projektů, mně to ale takhle stačí, protože zkoušení je pro mě opravdu náročné. Texty jsem se vždycky učil dost těžko a čím jsem starší, tím větší jsem trémista. Když se o tom bavím se svými vrstevníky, hodně z nich má stejný problém.
Čím si to vysvětlujete?
Člověk je možná zodpovědnější, už ví, co všechno se může stát. Vylézt na jeviště znamená stále větší sebezapření. Čekání na výstup, než se řekne první věta, je hrozné, tlak sto osmdesát.
Co vás přesvědčilo, že jste kývl na hru Jak starý je Měsíc od slavného amerického dramatika Sama Sheparda?
Entuziasmus Jiřího Langmajera. Ukecával mě tři roky. Rozhodlo, že jsem považoval za čest být u projektu, který je beneficí Jirkových šedesátin. Za chvilku ostatně i mých. Ta hra je hrozně složitá v tom, že má spoustu textu, ale nemá přímočarý příběh. Je to labyrint situací a emocí. Poprvé v životě jsem si práci přitáhl domů, když ke mně Jirka přijel a zkoušeli jsme v obýváku.
S Jiřím Langmajerem rozehrávají v Divadle Ungelt ve hře Jak starý je Měsíc napínavé drama o chlapském přátelství.
Je to hra o mužském přátelství: svěřují se se svými trápeními, poperou se, chlapským způsobem si vyznají lásku. Takových přátelství nebývá v životě moc. Potkat vůbec někdy takového přítele je trochu zázrak.
Je takové vaše přátelství s Jiřím Langmajerem?
To úplně ne, protože se s Jirkou sice známe dlouho, ale nezažili jsme spolu tolik jako ty dvě postavy. Jsme ale velmi dobří přátelé a moc si toho vážím.
Jednou jsme na karlovarském festivalu v pět ráno seděli a divili se, proč jsme spolu vlastně nikdy nepracovali. Jirka tehdy prohlásil, že něco najde. Jasně, myslel jsem si, po večírku nad ránem se slíbí cokoliv. Za půl roku ale přišel, že má text do Violy. Byl to Anděl v modrém o vztahu básníka a dramatika Jeana Cocteaua a herce Jeana Maraise. Řekl jsem mu, že souhlasím ze tří důvodů: zaprvé že to čteme, takže se nemusím učit text, zadruhé že to je hezké a zatřetí že je to s ním. Mělo to úspěch, hrajeme to ve Viole už devátým rokem.
Tvrdím, že až budu vědět, kdy ten člověk zvedne hrníček, aby se napil kafe, budu vědět, jak ho hrát
Nevyvolalo ve vašem okolí údiv, že dva vysloveně maskulinní interpreti ztvárňují milence?
Nikdo ze známých, co to viděli, se nad tím nepozastavil. Hrajeme o lásce, a to, že se odehrává mezi dvěma muži, není podstatné.
Vy máte ve Viole ještě jeden zářez, o kterém se moc neví. Spolu s Viktorem Preissem jste na této scéně četli svoji autorskou poezii.
Před časem jsem dal dohromady sbírku, která nevyšla, teda existuje asi deset výtisků, které mi nechali udělat jako dárek k narozeninám přátelé. Napadlo mě namluvit to jako audio, kde by četli tři lidi: Viktor Preiss, Pepíček Somr a Péťa Bučková. Pepíček zemřel a tím to usnulo. Chytnul se toho ale Tomáš Vondrovic, který napsal a režíroval Anděla v modrém, a vybídl mě, abychom udělali s Viktorem poetický večer ve Viole. Viktor tam ještě vystavoval svoje obrazy.