Jiří Bubeníček: Tanec má vycházet z duše a ze srdce

Dnes byli všichni milí a také dobře připravení, už znali choreografii, takže teď spíš ladíme detaily. Když vidím, že někdo opravdu pracuje a dává do toho energii, snažím se s ním jednat s respektem. Na co bych křičel, nadával? To by atmosféru jen pokazilo. Samozřejmě tanečníkům říkám připomínky, ale formou povzbuzení. Potřebuju, aby mi dali všechno, a to jde jen ve vzájemné důvěře. Když na někoho vyjedete, může se zablokovat a pak s vámi nebude chtít pracovat.

Ano, jako choreograf jsem byl na tanečníky někdy zbytečně přísný, a jindy zase příliš hodný. Když je atmosféra volná, lidi dělají blbosti. Jakmile na ně pak začnete křičet, jsou v šoku: „Proč křičí, když byl předtím tak hodnej?“ Takže je důležité od začátku nastavit mantinely – pozitivní atmosféru, ale jasné hranice. Je to trochu jako s dětmi. Když je necháte před spaním rozparádit, jsou pak přetažené a nechtějí spát.

Ano, rád se hýbu. A možná jsem se před vámi chtěl taky trochu předvést. (usmívá se) Po letech v baletu mě všechno bolí, hlavně když se nehýbu. Jakmile cvičím zase moc, začne to bolet taky. Takže se snažím hýbat jemně, protahovat se, udržovat se. Nejhorší je nedělat nic, to pak tělo ztuhne.

Bylo to jiné než dnes. Zažil jsem si na vlastní kůži, jaké to je, když na vás choreograf křičí, někdy i sprostě, úplně bez respektu. Pak máte celou zkoušku takový kyselý pocit, a to je i rizikové. Protože když nejste v pohodě, jste rozptýlený, snadno dojde k úrazu. Sám jsem to zažil, i u těch největších šéfů. Pamatuju si třeba Pařížskou operu – tam byli někteří na tanečnice opravdu hrubí. Dneska už by to asi neprošlo.

Byli jsme vykulení kluci z východu, co pořádně neuměli jazyk. Ale šéf souboru John Neumeier si nás oblíbil a začal nám dávat hlavní role. John byl tehdy mladý, energický, tvořil neustále nové balety. Myslím, že naše generace byla v hamburském souboru jedna z nejlepších.

Ano, kdyby nás náhodou neobjevila paní profesorka Martincová, která nám doporučila studium taneční konzervatoře, možná bychom zůstali jako akrobati u cirkusu a stejně jako rodiče jezdili od štace ke štaci. Na dětství u cirkusu vzpomínám rád, bylo krásné, romantické a svobodné. Patřila k němu zvířata – tygři, sloni, koně. Naši původně pracovali pod Pragokoncertem, pak odešli na volnou nohu. Jezdili a vystupovali s různými cirkusy, kde bylo zrovna potřeba – ve Skandinávii, v Itálii, ve Švýcarsku… My s bráchou jsme se narodili během zájezdu v Polsku.

Jako dítě nad tím nepřemýšlíte. Vidím to dnes na svých dětech, Honzíkovi je osm a Blance šest, oba v sobě mají spoustu energie. Honzík hraje závodně fotbal, a když chce dávat góly, taky do toho jde naplno, nepřemýšlí, jestli je to namáhavé, nebo ne. Takoví jsme byli i my.

Mám pocit, že dřív se kladl větší důraz na umění. První sólista nebyl jen technicky zdatný, musela z něj vyzařovat osobnost, vnitřní magnetismus, díky kterému jste se na něj chtěli dívat. Dnes se to trochu vytratilo. Když se podívám na současné obsazení, mnohá jména mi nic neříkají. Spíš se mluví o souborech, jejich ředitelích, choreografech… Dřív byli v centru pozornosti samotní umělci. Všechno začíná být trochu stejné, inscenace se přebírají. Je škoda, že například Praha nemá něco specifického, originálního. Často se tu hrají věci staré, přenesené třeba ze Stuttgartu. Chybí vlastní tvář, jakou si uchovává Pařížská opera. V Německu mají sice v každém městě vlastní soubor, což je skvělé, ale soubory už se navzájem moc neliší.

Je tu spousta talentovaných lidí, kteří jsou hladoví po umění, ale chybí hlubší porozumění tomu, odkud má tanec nebo umění obecně vycházet – z duše a ze srdce. Umět postavu vystavět, dát jí dynamiku a herectví, o to by mělo jít. Někdy stačí jen stát a nechat divákovi čas, i to je součást projevu. Jenže to se dnes moc neučí. Občas se na přední místa dostanou lidé, kteří jsou technicky výborní, ale chybí jim výraz. Nebo ten výraz v sobě mají, ale nikdo jim nepomůže ho rozvinout. I to je úkol pedagoga nebo šéfa souboru – nastartovat v umělci motor.

Všechno vždycky záleží na šéfovi. V Hamburku se za vedení Johna Neumeiera pracovalo nesmírně pečlivě, piloval se každý pohyb hlavy, každé gesto, každý detail, který může diváka zasáhnout. V Drážďanech se zase víc dbalo na technickou čistotu, na styl. V každém souboru se klade důraz na něco jiného. Někde jde v poslední době hlavně o to, prodat co nejvíc lístků, kvalita tím trpí. Není čas na pořádnou přípravu, tanečníci jsou unavení, někdy ztrácejí motivaci. Stávají se součástí systému, který je tlačí víc k výkonu než k tvorbě. V některých divadlech se během sezony uvede dvacet i třicet premiér.

Nejen to. Divadelní dílny nestíhají a scénografie a kostýmy se často dodělávají na poslední chvíli. Vychutnat si proces tvorby, na to není čas. A to není jen někde – s tím se setkávám skoro všude, kde hostuju. Už jsem si na ten systém zvykl, ale pořád si myslím, že kdyby se zpomalilo, vůbec by to nevadilo. Všichni se honíme, ale za čím vlastně? Abychom měli víc peněz? Ale k čemu? Všichni pak potřebují dvě nebo tři práce, aby se vůbec uživili. Je to takový kolotoč, který se pořád točí, ale smysl se vytrácí.

Je to tak. Vyrůstat s Ottou bylo fajn, jako jednovaječná dvojčata jsme byli opravdu hodně propojení. Třeba když brácha někde nebyl a já trávil čas mezi kamarády sám, cítil jsem se zvláštně, jakoby neúplně. Došlo mi, že se musím najít jako samostatná osobnost. Byl jsem vždycky ten, kdo přicházel s novými nápady, rád jsem rozjížděl projekty, zkoušel nové cesty. Ale nějakou dobu trvalo, než to pochopili i rodiče a bratr – že každý člověk je prostě jiný, i když dva lidé vypadají skoro stejně. Podobně to mají třeba i Petr a Matěj Formanovi, s nimiž jsem se o tom bavil. Každý si jde svou cestou, dělá vlastní projekty, a pak se jednou za čas sejdou u nějaké společné věci. Myslím, že to je ideální způsob.

Vůbec nechápu, jak se to stalo, že mi je padesát. Ale měl jsem tolik příležitostí a tolik krásné práce, že si nemám na co stěžovat. I teď mám pořád na čem pracovat a jsem za to rád. Člověk si spíš uvědomí, jak všechno hrozně rychle letí. Teď jsem někde na instagramu viděl citát o dětech – že máme jen krátký čas, kdy nás chtějí obejmout, dát pusu, být s námi. A pak už s nimi mluvíme jako s dospělými, jejich svět se změní. Uvědomil jsem si, že si tyhle chvíle musíme užít. Že si nesmíme stěžovat, protože to rychle uteče.

Jsem spíš takový klaun. Pořád na vás někde vyskakují videa, jak by měl být rodič laskavý, jak si to máte užít. Jenže někdy je toho moc – práce, domácnost, starosti – a člověk je úplně vyčerpaný. Je pravda, že větší část péče o děti má na bedrech manželka (kostýmní výtvarnice Nadina Cojocaru), teď je s nimi zrovna u své rodiny v Moldavsku. Rád tam jezdím s nimi, loni jsem dědečkovi pomáhal vyrábět pálenku, ale tentokrát to kvůli práci nevyšlo, tak mi aspoň posílají fotky. Počkejte, ukážu vám je… (Vytahuje mobil a ukazuje fotky dětí i manželky.) Honzík je hodně senzitivní. Když byl menší, styděl se a nechtěl chodit do školky, ale pak se otrkal, po prázdninách půjde už do třetí třídy. Blanka je mazlivá a plná energie, dokáže nám dát pořádně zabrat, teď nastoupí do první. Vybrali jsme jim mezinárodní školu, učí se v němčině a angličtině. Připadá mi, že zatím si ve škole hodně hrají a tolik se neučí. Ale snad to nevadí, hlavně že jsou spokojení.

Rozhodně. Je důležité, aby člověk uměl jazyky. Ale ještě důležitější je, aby se nebál mluvit, komunikovat. Život není lehký, a když jste v zahraničí, nikdo vám nic nedá. Všechno si musíte odpracovat. I já si všechno musel vydřít. Samozřejmě mi někteří lidé pomáhali, ale nic nebylo zadarmo. V baletu je velká konkurence, člověk musí vědět, co chce, a jít si za tím. My Češi jsme spíš ti, co se stydí, co moc nevyčnívají. Ale časem jsem si uvědomil, že když po něčem toužím, musím se za tím vydat. Každý člověk si zaslouží respekt, nikdo není víc než druhý, všichni jsme si před Bohem rovní, ať už je to papež, nebo miliardář. Vzájemně bychom si měli naslouchat, což se poslední dobou tolik nedaří, možná i kvůli tomu, jakým rychlým tempem žijeme. Je potřeba umět si najít klid.

Snažím se. Třeba příroda v tomhle pomáhá. Během covidu jsme si pořídili zahrádku v Drážďanech, máme svoje jahody, třešně, jablka. Je to ve výše položené části města, takže tam máme klid. Obdělávat půdu je nádherné. Člověk najednou cítí, jak ho to uzemňuje. Když je práce, starostí a dětí moc, pomůže to. A děti to taky baví, zasadí něco, vidí, jak to roste, utrhnou si. I díky tomu jsem dnes v Drážďanech spokojený. Je to menší město, všechno je blízko.

Každé město má svoje plusy a minusy, Prahu mám rád, i když je místy tak trochu kafkovská. Do Německa jsem odešel jako mladý kluk. Na dlouho se mým domovem stal Hamburk. Miluju to město, zvlášť na jaře je nádherné. Má západní myšlení, otevřenost. V době, kdy jsme tam pracovali, jsme se do Prahy skoro nevraceli, nebyl čas. Postupně jsem začal zapomínat češtinu, i teď někdy tápu při skloňování. Po třinácti letech v Hamburku jsem cítil, že potřebuju změnu. Repertoár se začal opakovat a já toužil po něčem novém. V Drážďanech se tehdy formoval nový soubor. A protože je to z Drážďan do Prahy kousek, můžu se sem vracet častěji. Zpočátku jsem měl pocit, že objevuju úplně nové město, od devadesátých let se to tu hodně změnilo k lepšímu, je tu jiná atmosféra. Jezdím sem s radostí, a i když mám teď domov v Drážďanech, nevylučuji, že se jednou do Prahy vrátím natrvalo. Prahu mám opravdu moc rád.

Rád vytvářím nové projekty, snažím se pokaždé nabídnout něco jiného, něco, co tu třeba ještě nebylo. Letos jsem pozval Tokyo City Balet, s nímž jsem už předtím spolupracoval. Jsou opravdu výborní a Praha bude mít vůbec poprvé možnost je vidět na slavnostním večeru Bubeníček International Ballet Gala 16. a 17. srpna v pražském Divadle Hybernia. Všechnu pořadatelskou práci si dělám sám, dokonce i grafiku. Jinak to zatím nejde. Abych mohl někoho zaplatit, potřeboval bych sponzora. Kdyby se objevil, moc by mi to pomohlo. Rád bych se do Prahy nadále profesně vracel každé léto, ukázal svou tvorbu a přivedl sem zajímavé soubory. Příští rok plánuji položit základy festivalu.

To je těžká otázka. Ale ano – věřím. V něco hlubšího, co máme všichni v sobě. Každý z nás v sobě nosí jakousi jiskru, něco, co nás přesahuje. Fascinuje mě, že vůbec existujeme. Kdo jsme? Odkud jsme? Proč tu jsme? Jsem pokřtěný, křtil mě kardinál Tomášek v Praze. A když jsem v novém městě, často jdu do kostela. Je to pro mě důležité místo. Měl jsem dvě svatby, jednu na radnici v Praze a druhou v Moldavsku, v pravoslavném kostele. Věřím, že staré kostely nefungují jen jako duchovní útočiště, ale že mají i léčivý potenciál. Je v nich zvláštní energie, vibrace, které mohou rezonovat s naším tělem i duší. Třeba zvuk varhan, to nejsou jen tóny, ale vibrace, která se spojí s prostorem i člověkem. A když jste tam ve správný čas, může to mít sílu, která vás uzdraví.

Ano. Když vyšla najevo první svědectví o zneužívání dětí kněžími, nedokázal jsem se s tím jinak vyrovnat. Potřeboval jsem tu zkušenost zpracovat. Vznikl z toho balet Faun, hluboce duchovní dílo. A i tady jsem cítil, jak umění může nést pravdu a bolest, ale zároveň léčit.

V Hamburku jsme tančili Bachovy Matoušovy pašije – čtyři hodiny tance v kostele. Cítíte bolest Krista, napojíte se na příběh. Když si to opravdu prožijete, je to extrémní zkušenost nejen tělesně. Bolela mě hlava, celé tělo, i duše. Stávaly se tam zvláštní věci, někdo měl migrénu, jiný zažil pocit spojení s něčím hlubším. Umění je pro mě nástroj proměny. Když něco skutečně funguje, když to má duši, hloubku, tak to člověka zasáhne. Umění nás může změnit i uzdravit. A právě proto je důležité ho rozvíjet a chránit.