Jana Schwarz: Makám jako chlap, ale zároveň jsem princezna

Určitě je znát vliv maminky, která v době mého dětství šila podle střihů z časopisu Burda. A já to odkoukala. Nedávno jsem na půdě našla krabici návrhů modelů, které jsem malovala už někdy v jedenácti letech. O čtyři roky později jsem si začala přivydělávat drháním a prodejem náramků z bavlnek. Tehdy nebylo zvykem, aby rodiče dávali dětem kapesné. A tak jsem spojila vášeň a užitek.

Dostat se na školu s uměleckým zaměřením bylo tehdy téměř nemožné. Táta ze mě chtěl mít právničku, já jsem se hledala a přemýšlela nad kroatistikou nebo serbistikou. Bývalou Jugoslávii jsem totiž milovala a považovala za svůj druhý domov. Trávili jsme tam každé prázdniny a poznali spoustu fajn lidí. Já tam později dokonce i krátce žila. Pak jsem ale došla k tomu, že mi obor bude k ničemu, a přihlásila jsem se na mediální komunikaci a public relations. Ne že bych toužila pracovat v médiích nebo reklamě, ale chtěla jsem mít nějaké vzdělání a posunout se dál. Vedle toho jsem se pustila do výroby originálních čelenek a klobouků.

Neviditelné stehy, napařování, tvarování, všechno pěkně ručně jako Coco Chanel. Naučila jsem se to v Londýně, kam jsem odletěla na speciální dvouměsíční letní kurz na London College of Fashion. Musím říct, že to byla naprosto skvělá a kreativní práce, která mě naplňovala i živila. Navíc jsem mohla popustit uzdu fantazii. Jeden klobouk určený na módní přehlídku jsem třeba osázela panenkami Barbie, které jsem předtím rozebrala na jednotlivé části. Dělala jsem různé kreativní šílenosti a vyžívala se v tom. Byla to vlastně nádherná doba. Moje kreativita před dvaceti lety neměla limity.

Protože být modistka znamenalo de facto oživovat mrtvé řemeslo. Takovou tradici nošení klobouků, jaká je třeba ve Velké Británii, tady v Čechách nemáme. Navíc jsem se od kreativity postupně přesouvala k práci na zakázku. Většina zákaznic měla jasnou představu, kterou jsem já měla naplnit. A tak jsem se začala rozhlížet, kde jinde bych mohla svůj cit pro módu a design uplatnit. Hledala jsem oblast, ve které se budu cítit svobodnější.

Jednoho dne jsem kráčela po pražských Vinohradech a padl mi do oka prostor k pronajmutí. Do týdne jsem měla podepsanou smlouvu. Co tam budu prodávat, jsem neřešila, jen jsem cítila, že je to ono. Možná se mnou mávaly těhotenské hormony, protože jsem byla v šestém měsíci. Jedno jsem ale věděla jistě – že chci dál cílit na ženy. Nejdříve jsem tam udělala výběrový second hand a postupně přešla k šatům a sukním podle vlastních návrhů, což se týká i látek. Pamatuju si, jak se mě moje kamarádka zeptala, co vlastně chci z toho obchodu za pár let udělat. Moje automatická odpověď byla, že si přeju, aby si ženy na otázku, kde sehnat v Praze šaty, odpověděly: „V Jane Bond.“ A to se stalo. V portfoliu máme dnes více než šest stovek různých vzorů. Od puntíků po kostky, květiny nebo třeba výjevy z komiksů.

Jsem snílek, co věčně lítá v oblacích a žije ve světě jednorožců. A když mi v cestě stojí překážka, zkrátka ji přeskočím. Nejsložitější bylo najít vhodnou šicí dílnu a taky tiskárnu na ty moje látky. Nebyla to legrace a celý proces byl pomalý. Osvěžila jsem si němčinu, polštinu i angličtinu. A nakonec jsem našla jehlu v kupce sena – malou rodinnou dílnu, kde s hlavní konstruktérkou střihů všechno vymýšlíme. Jakým způsobem se konkrétní střih bude chovat v tom či jiném materiálu, jak to bude sedět na takovou či onakou figuru. Zohledňujeme toho opravdu hodně. V podstatě děláme to, co bychom samy chtěly pro sebe. A co my samotné postrádáme v dostupné nabídce.

Střih musí padnout na různé typy postav. Co si budeme povídat, sto žen, sto různých figur, přestože jsou všechny jedna velikost. Navíc se naše ženská těla mění v průběhu měsíce. A na nás je, aby byl daný model nositelný stále. Tvůrce musí mít otevřené oči, fantazii a naslouchat představám, touhám a pocitům svých zákaznic.

Chodí k nám různé typy žen. Některé přesně vědí, co chtějí, a jdou si za tím. Jiné se teprve hledají. Když vejdou, vidíte, že jim chybí sebedůvěra. Že svoje ženství odstavily na druhou kolej a bojí se to změnit. Když si ale v pohodě a rodinné atmosféře u nás zkusí pár modelů, jejich vnímání se otočí. Přestanou se hrbit, narovnají se, vypnou prsa a začnou se usmívat. Najednou se líbí samy sobě, což je ten nejlepší elixír, který znám. Já a můj tým jsme šťastní, že u toho můžeme být.

Když se na nějakou podívám, hned vidím, co by jí mohlo slušet, ale na nikoho netlačím. Možná jsem špatná obchodnice, možná geniální, kdo ví. Naše stálé zákaznice už dobře vědí, že jsme ote­vřené a upřímné. Vím, že nemá smysl komukoli cokoli podsouvat. Znám to podle sebe, občas mám dny, kdy se cítím tlustá a ošklivá. A nezmění to ani sebekrásnější model nebo komplimenty… V šatech se prostě musíte cítit. A když to tak není a poznám to na výrazu v obličeji, říkám naopak „sundejte to“. Všechno je to v naší hlavě.

Nejsem psycholožka, i když moje profese s tím někdy souvisí. Každý den se setkávám s desítkami žen a vedu desítky rozhovorů. Souhlasím s tím, že čelíme velkému tlaku a neustále balancujeme mezi prací a rodinou, ale tak tragicky bych to neviděla. A už vůbec bych nevynášela obecné soudy. Myslím, že každá z nás si svou ženskost definuje sama. Já třeba makám jako chlap, ale zároveň jsem ta princezna. A chci jí být. Pro svůj vlastní pocit, nikoliv pro ostatní. Oblečení mi v tom pomáhá. Byť je to pro někoho povrchní obor, je úžasné vidět, čeho všeho jsem já a moje šaty u zákaznic vlastně přítomna. Něco tu po mně jednou zůstane a z toho mám vnitřně i za svoje zákaznice velkou radost.

Kdysi možná ano, dneska se už hlídám. Musím. Když jsem byla před devíti lety podruhé těhotná, onemocněla jsem meningitidou. Jeli jsme s dnes už bývalým manželem z předporodní kontroly a já se v autě najednou začala klepat zimou, přestože byl květen a venku teplo. Než jsme dojeli domů, skoro jsem se nepostavila na nohy. Přidala se čtyřicetistupňová horečka. Odvezla mě sanitka a pak už si pamatuji jen útržky nebo to znám z vyprávění.

Kdepak. Proběhl urgentní císařský řez a já skončila na jednotce intenzivní péče. Dcera, která se narodila o tři týdny dřív, zůstala v inkubátoru. Lékaři mi dělali různé testy, ale pořád nemohli přijít na to, co mi je. V mozku jsem měla několik zánětlivých ložisek a vypadalo to na roztroušenou sklerózu. Jedno ložisko bylo na očním nervu a já začala šilhat. Ale nic jiného tomu nenapovídalo. A tak mě pustili stabilizovanou po nějaké době domů, jenže se objevily obrovské bolesti hlavy. Takové, že bych je nepřála ani svému největšímu nepříteli. Dnes už chápu lidi, kteří bolestí skočí z okna. Okamžitě mě odvezli zpátky do špitálu a teprve pak se ukázalo, že mi otéká mozek. Do té doby jsem si myslela, že to byly bolesti po lumbální punkci.