Článek
Ještě existuje něco jako americký sen?
Čím dál tím méně, ale občas se takový příběh objeví. Třeba současný viceprezident J. D. Vance je dítě z naprosto dysfunkčního prostředí. Matka závislá na alkoholu a na prášcích střídala partnery, syna nakonec vychovávala babička. Ta ale neměla pomalu ani na jídlo, přežívala jen díky sociálnímu systému. Vance se přesto vypracoval a vystudoval jednu z nejlepších škol na světě, Yale University. To je za mě typický příklad amerického snu.
Amerika mě naučila být hrdá na svůj vlastní příběh holky z Vidlákova. Tady se skromnost nenosí.
Proč takových příběhů ubývá?
Protože v Americe vás už na začátku předurčí to, jakým rodičům a v jaké čtvrti se narodíte. Nemají tu totiž vyřešenou jednu velkou nespravedlnost, kterou je financování státních škol. Peníze do nich plynou z daní z nemovitostí, takže čím chudší oblast a obydlí, tím méně peněz na učitele a nižší kvalita výuky. Naopak čím honosnější sídla, tím lepší škola ve čtvrti je. Pro chudé je tak velmi těžké se z toho vymanit, takže bohatství, vzdělání a tím pádem i přístup k moci si rozdělují movití.
Předhazují ti šťastnější Vancovi jeho minulost?
Kdepak. Američané oceňují, když se někdo dokáže vypracovat, protože to znamená, že má velkou sebedisciplínu. Vance svůj příběh sepsal v knize Hillbilly Elegy, název by se dal přeložit asi jako Kluk z Vidlákova. A právě to mu nastartovalo kariéru.
Zatímco my bychom takovou minulost spíš zametli pod koberec…
To je obrovský rozdíl mezi námi a Amerikou. I mě naučila být hrdá na můj vlastní příběh holky z Vidlákova. Američané si velmi cení úspěchu u druhých i u sebe, učí se to už malé děti. Tady se nenosí skromnost, ale hrdost. Pozitivní hodnocení je součástí americké identity.
Může tuto zemi Evropan pochopit?
Když jsem v Americe žila první roky, domnívala jsem se, že ji chápu rozhodně víc, než si to myslím teď. My totiž pořád opakujeme jednu chybu, a to, že zapomínáme na to, jak Amerika vznikla. Myšlenka to byla originální a unikátní, nikde jinde na světě se nic podobného předtím ani potom neodehrálo. Na druhou stranu tam přijeli ti nejvíc konzervativní a nejvíc nábožní lidé, kteří hledali pro svou víru svobodu.
S mužem a syny pod Washingtonským monumentem
Z toho pocházejí hluboké rozpory, jimiž je Amerika pověstná?
Ano, jsou to přesně tyhle kořeny. Na jedné straně Amišové, členové křesťanské komunity, žijící dobrovolně tím nejprostším životem, na straně druhé první člověk na Měsíci. Na jedné straně největší technologický pokrok a na druhé hluboký konzervatismus střihnutý náboženstvím. To je tak široce rozkročené, že když si vyberete jednu stranu, absolutně nechápete tu druhou. Proto je vždycky potřeba snažit se hledět na věci vcelku.
O rodičovské dovolené se Američankám ani nezdá. Jsou šťastné, když dostanou alespoň šest týdnů volna.
Zmínila jste, že jste se naučila ocenit vlastní příběh. Jaký byl?
Narodila jsem se slovenské mámě a českému tátovi v malém městě Prievidza, o kterém na Slovensku říkají, že je to největší zapadákov. Když mi bylo šest, odstěhovali jsme se do Prahy. Byli jsme součástí socialistického Československa, ani zelináři, ani řezníci, ani veksláci, takže chudí jako všichni. Naši nikdy neměli peněz nazbyt a na všechno, co jsem chtěla, jsem si musela vydělat. A protože jsem toužila studovat v zahraničí, potřebovala jsem získat stipendium. Ale právě to byl pro mě motor. Chtěla jsem poznávat svět, fascinovaly mě kapitalistické země, zajímalo mě, jak tam žijí. Když mi bylo devatenáct, vyrazily jsme o prázdninách s kamarádkou na Západ. Na brigádě jsem si vydělala peníze a za ně pak cestovala. Tak jsem to dělala, kdykoliv byla možnost. Když jsem pak studovala v Británii mezinárodní žurnalistiku, všechno se propojilo. Pracovala jsem totiž pro Lidové noviny jako britská zpravodajka a do toho přispívala do deníku The Guardian, respektive jeho nedělníku The Observer. Tam jsem poprvé zakusila post zahraniční zpravodajky a od té doby to byl můj sen.