Článek
Film Call přináší poměrně neotřelý pohled na mezilidské vztahy. Hrajete v něm postavu, která radikálně odsoudí nevěru svého táty, jenže pak zjistí, že realita je složitější, než se domnívala. Co si o nevěře myslíte vy?
Asi jsem ještě moc mladá na to, abych na ni měla nějaký pevný názor. Je mi devatenáct, měla jsem zatím jen jeden vážný vztah a v něm nevěra nebyla. Takže si myslím, že tomu ještě nedokážu úplně rozumět. Pokud člověk umí odpouštět, nevěra možná nemusí dlouhodobý vztah zničit. Jenže kdo opravdu umí odpouštět? Sama nevím, jestli bych to dokázala…
Pracuju vlastně od šesti let, ale nikdy jsem to jako práci nevnímala. Ani dneska. Beru to spíš jako dar.
Chápu, není to lehké téma ani pro podstatně staršího člověka, pojďme raději k práci. Vedle filmu hrajete v několika muzikálech Hudebního divadla Karlín a studujete Vysokou školu kreativní komunikace. Dá se to vůbec všechno stíhat?
Pracuju vlastně od šesti let, ale nikdy jsem to jako práci nevnímala. Ani dneska. Beru to spíš jako dar – že můžu dělat něco, co mě baví, a ještě se tím živit. Teď obnovujeme Draculu, hraju v Ledovém království a v muzikálu Beetlejuice, pořád se hraje i Anděl Páně. Pokud máte motivaci, stihnete toho spoustu.
Když člověk začne pracovat už jako dítě, může mít tendenci dospět dřív. Měla jste to tak?
Asi jo. Od nějakých šesti sedmi let jsem měla v hlavě, že musím být dospělá, aby mě ostatní respektovali. Jenže pak se to zvláštně obrátilo. Jakmile přišla puberta, začala jsem být naopak dětská. A vlastně jsem taková dodnes.
Samozřejmě umím být seriózní, pokud je správný moment. Třeba teď, když tady sedíme v kavárně divadla a děláme rozhovor.
Ale když nepracuju a jsem prostě jenom já, připadám si pořád jako dítě. Lidi v mém okolí mi někdy říkají, že bych se měla trochu uklidnit a vyspět, že je mě „moc“. Ale já na to kašlu. Dospělačka už jsem byla v šesti. Teď budu zase dítě!
V čem se to vaše „dítě“ projevuje?
Přijďte se podívat na Ledové království do Karlína a pochopíte. Postava Anny, kterou tam hraju, je přesně taková jako já. Je jí všude hodně. Má nejspíš ADHD, může být otravná, a když s ní člověk tráví moc času, začne mu svou intenzitou lézt na nervy. Ale když jsem viděla, že diváci tu postavu milují, začala jsem si říkat, že možná není až tak špatně být taková.
To zní, jako by pro vás bylo ztvárnění té postavy terapií.
Jo, to je přesný! Dlouho jsem měla blok, bála jsem se, že mě lidi nebudou mít rádi takovou, jaká jsem. Zkoušení a hraní Anny v Ledovém království mi v tom hrozně moc pomohlo. Jednou jsem po zkoušce přišla domů a řekla si: Je mi jedno, jestli si někdo myslí, že jsem moc! Nechci se měnit kvůli kolegům nebo kamarádům. Prostě ne. A tak jsem se přijala se vším, co ke mně patří. I s tím, že mluvím víc, než přemýšlím. To je definice Ines Ben Ahmed. (směje se)
Říkala jste, že pracujete už od šesti let. Jak se vůbec šestiletá holčička dostane k profesionálnímu divadlu?
Nejsem z umělecké rodiny. Když jsem byla malá, rodiče mi ale dali možnost vyzkoušet si snad úplně všechno – tenis, volejbal, balet, hip hop, zpěv. Takže asi od čtyř let jsem dělala všechno možné, až za mnou v mých šesti přišla maminka a řekla: „Inesko, zlatíčko, jsi hrozně moc šikovná, ale nemůžeš dělat úplně všechno. Vyber si jednu nebo dvě věci.“
Nejvíc mě bavil zpěv, takže jsem chodila do Kühnova dětského sboru. Odtud vybírali děti do různých představení a moje první role přišla ve Vánoční koledě ve Studiu DVA. Zamilovala jsem se do toho prostředí a začala objíždět konkurzy. V Karlíně jsem poprvé hrála asi v osmi nebo devíti letech v muzikálu Čas růží. A pak už to šlo dál.