Helena Třeštíková: Zajímavý je každý lidský život. I všední každodennost má své kouzlo

Pořád mě něco překvapuje. Rozhodně nemám pocit, že jsem viděla všechny varianty myšlení, radostí, bolestí. Spíš se mi zdá, že je všechno pořád ještě přede mnou.

Záleží na tom, z jaké strany se na to díváte. Pravda je, že kdysi nás do domácnosti vtrhlo asi tak deset, natahali jsme všude kabely, svítili lampami, až jsme někdy měli strach, aby nechytly záclony. Dnes pracujeme v mnohem komornějším obsazení. Co do počtu i velikosti techniky. Nejsme ani limitovaní materiálem, digitálu si můžete natočit, kolik chcete. Ale právě to je ošemetné.

Filmové suroviny bylo kdysi málo. A tak jsem měla dané, že na patnáctiminutový černobílý dokument mohu spotřebovat maximálně trojnásobek filmu. Na barevný to bylo trochu méně, asi tak dvouapůlnásobek. To mě naučilo jednu důležitou věc: dobře si rozmyslet, jaké záběry ještě udělám či naopak neudělám. Neomezené možnosti svádí k tomu tohle neřešit, prostě točíte všechno. Vidím to občas u studentů na FAMU, jak potom tráví ve střižně obrovské množství času, než se vším proberou.

Není úplně lehké poradit si s různými formáty a různými materiály, občas je to dobrodružství. Třeba materiál v devadesátkách byl na dnešní poměry až přehnaně barevný a vše technicky sladit, aby obraz „neskákal“, bylo docela pracné. Ale to už dělají kolegové při dokončování. V poslední době jsem většinou stříhala s Jakubem Hejnou, ale když jsme dokončovali Báru, zrovna nemohl, takže to na jeho doporučení dělala Adéla Špaljová. Zpětně se mi zdá, že ten ženský pohled byl docela fajn, možná měla pro některá témata přece jen větší cit.

Strávili jsme ve střižně asi rok, i když samozřejmě ne každý den. Každopádně to bylo dost práce, protože vznikl nejen hodinu a půl dlouhý film, ale i ještě tři hodinové díly pro televizi. Tam jsou situace, které se nám do filmu nevešly.

To snad ani ne, ačkoliv to samozřejmě mohu těžko tvrdit s určitostí. Protože vlastně se všemi lidmi, s nimiž točím, jsem pokaždé v přátelském vztahu. Oni mi o sobě říkají spoustu věcí a já jim o sobě také. Je to oboustranně velmi otevřené, jinak by to snad ani nešlo. Nicméně mohu být při natáčení ovlivněna atmosférou, v tom případě mi odstup trochu chybí. Ale od toho je pak ve střižně dramaturg, jenž má nadhled. Dobrou práci v tomto případě odvádí i můj muž, se kterým vše konzultuji.

V rámci projektu České televize Ženy na přelomu tisíciletí jsem pět let mapovala životy asi deseti žen a Bára byla mezi nimi. Když jsem film dokončila, zůstaly jsme i nadále v kontaktu. Do toho se přihodila ještě jedna důležitá věc. Dala jsem se dohromady s producenty ze společnosti Negativ, s nimiž jsem se dohodla, že v některých mých dřívějších projektech budeme společně pokračovat. A oni navrhli, že zkusíme i Báru.

Často opakuji, že časosběrný dokument je sázka na nejistotu. A součástí mé profese je přizpůsobit se tomu, co život přinese, i když se hne jinam, než jsem si na začátku představovala. Zatím se mi ale nestalo, a to musím zaklepat, že bych musela projekt v půlce odpískat, jak se říká.

Ve smyslu, že bych něco natočila bez jejího vědomí, určitě ne, protože to nedělám. Nicméně mohla být překvapena tím, jak se měnila. Ale zase ne proto, že bych na to kladla důraz. Nesnažím se nikoho nikam a do ničeho tlačit, pouze pozoruji, co člověk v určitou chvíli cítí, říká… Každý můj protagonista má navíc právo ve střižně cokoliv vynechat. Nechám na lidech, aby si sami zvolili, co je pro jejich život podstatné. Chci tím říct, že dávám maximální pozor, abych příliš nevnášela do výsledku svůj pohled.

To jistě ne. Třeba už jen proto, že bude natáčet v jiné dny a soustředit se na jiné situace a také se jinak vyptávat. Ale moc kolegů časosběry stejně nedělá. Tu a tam někdo do žánru zabrousí, ale většinou jde o portréty známých osobností. Já jsem vedle Báry Basikové natočila hodně dokumentů o běžných lidech a ke všem se stavím stejně. Nemám tendenci hledat jen pozitiva, což se někdy v dokumentech o známých osobnostech děje. Takové filmy často bývají do jisté míry přitakávající, nejsou v nich moc rozpory.

Asi proto, že výsledek takové práce je v nedohlednu. A nejistý. Když jsem v osmdesátých letech začínala točit Manželské etudy, kolegové říkali: „Pět let? Zbláznila ses? Co když si to ti lidé v půlce rozmyslí a nebudou chtít pokračovat? Co když se v jejich životě vůbec nic nestane, co když to nebude vůbec zajímavé?“

Že podle mého je zajímavý každý lidský život, a to i když se v něm nedějí žádné na oko převratné věci. I všední každodennost má své kouzlo. Hodně kolegů třeba experimentuje, hledá. Ale já spíš pořád jedu jednu linku a stále mě to baví. Eventuální novost do toho přinášejí lidé se svými životy.

V prvním filmu, který vznikl v roce 2001, se rozvedla a pak si vzala architekta, takového náramného světáka. Už v průběhu natáčení se objevovaly náznaky, že tohle nebude fungovat. Což se později potvrdilo. Ale ona do toho tehdy šla s obrovským nadšením a radostí, byla šťastná. Když jsme pak s odstupem několika let začaly točit další film, ona sama se k tomu potřebovala zpětně vyjádřit.

Tohle bych neřekla ani kamarádce, se kterou netočím. Mohu možná něco lehce okomentovat, když se mě zeptá, ale takhle naplno fakt ne. Jak jsem říkala, nejsem v roli člověka, který ukazuje tomu druhému směr. A to platí nejen pro práci, ale obecně pro život. Ale jsem tady a čekám, co se z toho vyvine. Ovšem ne jako robot, který jen točí a nic necítí. Ty situace spoluprožívám a někdy mám i chuť nějak zareagovat, člověka před kamerou obejmout.

Ale vím, že kvůli tomu ji nemusím hned vypínat, protože na objetí bude čas i potom. A kdyby se náhodou ukázalo, že nějaká situace byla už přes čáru, tak ji do filmu prostě nedáme. U Báry bylo zajímavé, že definitivní tvar schválila tak, jak jsme to udělali. Nechtěla nic vyhodit. Ona je prostě otevřená duše. Myslím si, že třeba její zkušenosti s tím, jak hledala partnera na seznamce, mohou některým ženám dodat sebedůvěru. Vidí, že problémy, se kterými se samy potýkají, se nevyhýbají ani známým lidem.

Nemám ten pocit. Samozřejmě to, co nás obklopuje, se změnilo a jistě to má vliv i na naše životy. Ale to se přece děje, co je lidstvo lidstvem. Nicméně naše podstata zůstává stejná. Podle mého jsme v něčem pořád podobní dávným předkům, kteří se živili bylinkami a výhonky.

Pořád učím na FAMU a pak musím říct, že v létě mi hodně času zabírala vnučka Lotynka. Když ji hlídám, tak neudělám nic jiného, protože před třemi měsíci, to jí byl rok, začala chodit. Takže musím pořád za ní a sledovat. Teď zrovna padají švestky, které ji samozřejmě velmi zajímají.

Hlídala jsem i starší vnoučata, ale mám pocit, že ne tak intenzivně. S nimi jsem měla hezké období, kdy mi začala říkat babička „výrobko“, protože jsme spolu pořád něco vyráběli. Třeba z krabiček jsme dělali domy a letadla, slepovali, malovali, až vznikala celá města. Byl kolem toho dost binec, ale bylo to pěkné. Teď je jim jedenáct a třináct a lepení domečků z krabiček už je moc nebaví.

Ne, to jsem nedělala ani s mými dětmi, i když v době, kdy se narodily, už jsem s tímhle žánrem pracovala. Ale měla jsem pocit, že toho doma nejsem schopná, že nemůžu. Dneska by to asi bylo velké obohacení, ale netroufla jsem si.

Když jsem studovala na fakultě, točila jsem film o sestřičkách z jednotky intenzivní péče Nemocnice Na Františku. Ještě po tom, co jsem film dokončila, jsem za nimi občas zašla popovídat si. Byla sedmdesátá léta, zrovna tam ležel Jan Werich, tehdy persona non grata. Říkala jsem holkám, že bych si moc přála natočit s panem Werichem rozhovor. Ony se ho zeptaly, souhlasil. Ta radost!

Ale byla jsem studentka, neměla jsem žádnou techniku. To jsme nakonec vyřešili se spolužáky tak, že jsme si vše půjčili tajně. Kdyby se na to přišlo, byl by to hrozný průšvih. Ale já jsem si moc přála, aby mi pan Werich řekl všechno, všecičko, tak mi připadalo, že ten risk má smysl. Když jsme všechno zorganizovali a naplánovali, tak v den, kdy jsme měli točit, se panu Werichovi výrazně zhoršil zdravotní stav a celé to padlo. Nikdy víc jsem se k tomu už nevrátila, nebyla příležitost.

Nejdůležitější je pro mě asi to, aby byl autentický. Což zní možná obyčejně, ale ne každý dokáže nehlídat se, když ho zrovna točíte. A s rozvojem sociálních sítí, kdy si lidi vyrábějí sebeprezentace a každý něco točí, snad ještě víc. Teď to možná bude znít divně, ale mně přijde, že celá tahle věc filmařinu trochu degraduje. Dřív něco točit znamenalo mít složitou techniku, hodně jste u toho museli přemýšlet. Ta výjimečnost se už bohužel vytratila.