Hana Dvorská: Skáču z výšek, padám, lítám, peru se, bourám, ale babička jsem mizerná

Tak to vůbec nevím. Účastnila jsem se vloni reality show Asia Express. Byli jsme měsíc bez telefonu v Kambodži, Laosu a Thajsku, a když jsem se před Vánoci vrátila, měla jsem spoustu zmeškaných hovorů z televize. Volali ze StarDance, že by mě tam chtěli. Měla jsem den, abych se rozhodla.

Přítel mi říkal, že jsem se zbláznila: „Teď jsi přijela z Asie a zase půjdeš do televize?“ Já na to, že StarDance je na rozdíl od Asia Express voňavý, načančaný.

Choreografie jsou záhul na hlavu, ono se řekne raz, dva, tři, nějaké kroky, nějaké otočky. Jenže ty kroky se vůbec neopakují a pořád se to hrne dopředu. Mám naštěstí docela smysl pro rytmus, dobrou fyzičku, protože šedesát let dennodenně cvičím, jsem narovnaná, netahám ramena k uším. Jenže tam jsou pohyby, které jsem v životě nedělala. Vyžaduje to úplně jinak hýbat rukama, nohama, mít hlavu v záklonu. Připadala jsem si při tom občas směšně.

Hlavně jsem měla problém s kovovým kolenem, mám endoprotézu, takže nesmím dělat velký zášvih. Můj tanečník (Michal Kurtiš) musel choreografie vymýšlet tak, aby to špatné koleno dostalo co nejmenší záhul.

Strašné. Nejvíc trpěly prsty, jak jsem pořád zatěžovala špičky. Boty na podpatku jsem naposledy nosila snad před čtyřiceti lety. Když jsem si je letos poprvé vzala, přepadávala jsem dopředu.

Občas mě hezky oblékli a nalíčili, když jsem dělala u kaskadérů nějaké šlechtičny nebo princezny. Třeba jsem takhle nastrojená skákala v Krumlově z okna zámku do Vltavy. Vyhloubili tam kvůli mně ve dně díru, abych se při dopadu nezabila.

Už to moc nedělám, nastoupily za mě mladé holky. Včetně mojí dcery. Když je do filmu potřeba stará ženská, tak mě pozvou. Netočíme jenom dubly hercům nebo herečkám, ale i davové scény, které nemůže dělat kompars, protože je u nich třeba mít nacvičené reakce. Když padá barák, hoří, nabourá auto…

Dřív jsem přes auto, co mě nabouralo, přeletěla, ale bylo to hodně bolestivé. Teď už se to aspoň dělá s chrániči. I tak to je dost nebezpečné, protože kam dopadnu, nejsou žádné žíněnky. Vím ale, odkud přijede to auto, kdy tam vkročím a kdy mě nabourá. Jede tak čtyřicítkou, nepřiřítí se tam.

Když se dřív točily hořící scény, dala jsem si pod kostým vrstvu oblečení navíc. Polili mi záda benzínem a normálně se škrtlo. Muselo se akorát jít proti větru, aby nefoukalo zezadu a nepopálilo mě to. Dneska už mají gely a různé nehořlavé přípravky.

Před revolucí jsme točili jenom české filmy. Většinou jak někdo padá z okna, sebevraždu nebo hospodskou rvačku. Občas mě srazilo auto, někdy jsem spadla z koně. Akční filmy, co se teď točí se zahraničními produkcemi, jsou složité choreografie, sejde se mnohem víc kaskadérů. Na place mají jeřáby, kaskadéry vytahují na lankách do vzduchu, aby efektně padali. Využívají se nové techniky a pomůcky, daleko víc se hledí na bezpečnost.

My jsme byli takoví „vozembouši“ a šli jsme do toho srdcem, i když to bylo dost nebezpečné. Za mě třeba neexistovaly plastové chrániče. Sešívala jsem si chrániče ze starých hadrů a připevňovala si je gumou.

Nikdy to není o tom, že se jdu zabít nebo zranit. Vždycky to musí být chytře připravené. Nebrala jsem akce na motorce, protože to neumím. Ale jinak jsem neodmítala nic. Nebojím se výšek, protože skáču od patnácti z letadla, takže jsem schopná odkudkoli spadnout, nějaké akce na zemi taky zvládnu.

Mnohokrát. Jenže když se zraním, tak nemůžu říct „au, au, zastavte to,“ protože jede akce, na kterou je navázaná spousta lidí, co někam běží, skáčou, běží tam třeba koně. Jednou jsem se kutálela po zádech ze schodů, které byly ze železného mřížoví, a já si do něj zasekla palec a úplně si ho vyvrátila. Bolelo to jako blázen, ale musela jsem to dokončit.

Při nějaké rvačce mi natrhli ucho, doktor mi to rovnou na place sešil. Musím ale zaklepat, nikdy jsem si nic nezlomila. Občas si něco vyvrtnu při seskoku z letadla nebo na lyžích, na snowboardu.