Článek
Proč vaše deska vznikla?
Jsem spojená především se skupinou Skety. Je nás v ní šest a každý pracuje i na dalších projektech. Mám jazzovou kapelu, se kterou hrajeme standardy a mé skladby. Když vznikly Skety, věnovala jsem se ale hlavně jim.
Loni se mě můj manžel, hudebník Petr Kalfus, zeptal, jestli konečně nepřišel čas nějaké mé písničky nahrát. Rovnou zamluvil studio, což byl skvělý tah. Jakmile má totiž hudebník termín, nutí ho to efektivněji pracovat.
Dala jsem dohromady šest autorských skladeb a shodou různých náhod jsem se na album rozhodla zahrnout několik svých oblíbených lidovek. Jsou v nich mé hudební kořeny. Máma je Slovenka, a tak se cítím dobře i v tamním folkloru.
Folklorem desku zahajujete. První je skladba Honilo dívča krávy…
Před rokem a půl jsem byla na jazzovém workshopu ve Slovinsku, kde se každý večer konaly jamy. Mám s nimi ale trochu problém, nejsem improvizátor s ostrými lokty. Řekla jsem si, že zkusím jiný model a zahráli jsme s muzikanty volnou improvizaci na písničku Honilo dívča krávy. Vznikla forma, která se mi tak líbila, že jsem se rozhodla dát ji na album.
Další z mých srdcovek je píseň Kebych bola jahodú. Jan Jirucha, kamarád, skladatel a trombonista, ji zaranžoval původně pro jiný ansámbl a manžel mě na to upozornil. Honza aranž upravil pro smyčce, kytaru i zpěv a vznikla z toho opravdu osobitá skladba.
Další lidovka, Červené jablčko, je jen předehrou k mé autorské skladbě Autumn. A v písni z mého dětství Klope dáždik zpívá má dcera. Je to na desce taková bonusová srdeční věc, kdysi mi ji zpívávala máma.
V písních je slyšet i cimbál, a to především v těch jazzových. Proč jste si ho zvolila?
Vždy jsem si přála mít v kapele harfu, protože se mi líbí její zvuk. Neznala jsem ale nikoho, kdo na ni hraje jinak než klasicky. Zjistila jsem nicméně, že člen kapely Vladimír Mikláš hraje vedle kytary i na cimbál, jehož zvuk miluju také. A tak jsem se pokusila zakomponovat tento nástroj i do svých skladeb a propojit tím současnost s minulostí a hudebními kořeny.
Která skladba je pro vaše hudební vnímání signifikantní?
Již zmíněná Autumn. Myslím si, že nejlépe vystihuje výraz a styl, které mě baví a naplňují. Alice Bauer, kolegyně z kapely Skety, mi darovala ke zhudebnění své dva texty – Rainbow a Autumn. Pak napsala ještě text k písni I’ve Had Enough. Než jsem je natočila na své album, hrávali jsme je na koncertech. Petru Wajsarovi se zalíbily a zaranžoval je pro Skety.
Baví mě na tom, jak každá píseň může znít jinak v rukou jiného aranžéra. Rainbow například existuje ještě v úpravě pro Skety a symfonický orchestr, napsal ji Tomáš Ille. Jsem z principu ráda, že i na mé desce si s mými písněmi pohrálo více aranžérů.
Skládáte takříkajíc na text?
Ano. Z devadesáti procent vznikají mé písně tak, že před sebou mám text nebo báseň. Nejsem textař, a tak si pro slova chodím do básnických sbírek. Inspiruje mě většinou rytmus básně. V hlavě se mi s ním formuje melodie a já ji u piana doplňuji harmonií.
Většinou je ten proces rychlý, ale pokud to nefunguje, odložím věc na neurčito. Nejsem skladatelka, která písně takříkajíc vysedí.
Budete se skladbami z alba vystupovat?
Kromě jedné jsem je už na koncertech hrála. Měla jsem v plánu turné k desce, ale kvůli pandemii jsem ho musela odložit zatím na neurčito.
Místo křtu desky v plném obsazení se smyčci, dechy a vokály jsme si celý program zahráli v pražském JazzDocku kvůli začínajícím omezením pouze v triu. Byl to poslední koncert před tím, než klub zavřeli. Měl skvělou atmosféru a díky němu vím, že mé písně mohou fungovat i v komorním obsazení.