Článek
Zpěvačka působila v retro aranžích mimořádně autenticky, nebyla žádnou „vystajlovanou” uměle vytvořenou hvězdičkou, měla to takzvaně „vydřené” léty praxe. Dlouho objížděla malé kluby, festivaly a svatby, až se nakonec téměř v padesáti letech proslavila.
Její velmi výrazný hlas se vyznačoval syrovostí a drásavou energií. Neuhlazená zpěvačka se rozhodně nebála do mikrofonu zakřičet, vycházela spíš z blues, funky a gospelu než z komerčnějšího soulu od Motownu. Tomu odpovídaly i aranže většiny písniček, bez smyčců, s kytarovými sóly a štěkajícími dechy.
Teprve po albu s Dap-Kings z roku 2002 si lidé všimli, jak zní geniálně a zpěvačka najednou začala objíždět celý svět, získala cenu Grammy a milióny nových fanoušků.
Není náhodou, že deska trochu připomíná zvuk britské superhvězdy Amy Winehousové, producent Mark Ronson si totiž půjčil její špičkovou kapelu pro nahrávání průlomového alba Back to Black z roku 2006, které mělo prakticky ve všech zemích nadšené recenze a přes svůj nekomerční zvuk se stalo nejprodávanější deskou roku. Mladá britská hvězda ale zemřela ještě dřív než její americká kolegyně.
Členové kapely byli prý pro Sharon jako rodina. „Stáli u její postele, když umírala,” řekla její mluvčí Judy Miller Silvermanová.
O nemoci zpěvačka věděla už od roku 2013, ale odmítala přestat s koncerty. „Je to terapie. Já vím, že potřebuju odpočívat a spát, ale chci pracovat,” říkala. „Musíte být stateční. Chci využít ten čas, co mám. Nechci ležet a přemýšlet o tom, že jsem měla odzpívat to vystoupení.”
Barbara Koppleová, která o ní natočila film Miss Sharon Jones! uvedla, že dokázala zlepšit náladu i v nemocnici, kam chodila na chemoterapii. Když měla kolem sebe publikum, zapomněla na bolesti.