Článek
Wiseman se narodil v roce 1930 v Bostonu a na Univerzitě Yale vystudoval práva. V roce 1954 byl povolán do americké armády, kde dva roky sloužil jako soudní reportér. Poté studoval práva v Paříži a po návratu do USA se stal učitelem na Institutu práva a medicíny na Bostonské univerzitě, rekapituluje dokumentaristův život deník The Guardian.
Právě v této době se začal zajímat o dokumentární filmařinu. V roce 1967 natočil svůj první film s názvem Titicut Follies, v němž zachytil život ve státní nemocnici pro duševně choré zločince. Téměř to byl i jeho film poslední. Massachusettský nejvyšší soud totiž veřejná promítání Wisemanových otřesných záběrů dehumanizujícího zacházení s pacienty zakázal, a tak tento film do roku 1991 mohl být promítán pouze zdravotnickým profesionálům.
Wiseman se ale nenechal odradit a v následujících třech letech natočil další tři filmy. Nakonec se za svou kariéru podílel na téměř padesáti snímcích. Často byl spojován s filmařskými hnutími přímého filmu nebo cinema verité. Jeho dokumenty nikdy neobsahovaly rozhovory, hudbu nebo hlas vypravěče. Používal také pouze přirozené světlo a zvuk. Do každého ze svých projektů šel bez předešlého výzkumu o dané problematice. Během natáčení pořídil stovky hodin záběrů, jejichž editování mu občas zabralo až deset měsíců.
„Téměř šest dekád Frederick Wiseman vytvářel jedinečné dílo, široký filmový záznam sociálních institucí a běžných lidských prožitků hlavně ve Spojených státech a Francii. Jeho filmy, od Titicut Follies po jeho nejnovější dílo, Menus-Plaisirs – Les Troisgros (2023), jsou oslavovány pro jejich komplexnost, vypravěčskou sílu a humanistický pohled,“ stojí ve vyjádření k režisérově úmrtí.
Wiseman sám své dílo považoval spíše za vizuální romány. „Výroba filmu je vždy dobrodružství. Před začátkem většinou o daném tématu nic nevím… Nikdy nezačínám s úhlem pohledu nebo tezí, kterou bych chtěl prokázat. Většinou předem nevím, co se natočí nebo na co během natáčecích dnů narazím,“ řekl Wiseman, když před deseti lety přebíral čestného Oscara.
Ačkoliv jsou v mnoha filmech zjevné jeho progresivní politické názory, Wiseman sám uvedl, že o ideologickou filmařinu neměl zájem, a dokumentární filmy podle něj nejsou nástrojem politické nebo společenské změny. „Dokumenty, jako divadelní hry, romány či básně, jsou formou fiktivní a nemají žádný měřitelný společenský užitek,“ napsal v roce 1994 v magazínu Dox: Documentary Quarterly.
Wisemana přežili jeho dva synové David a Eric, a tři vnoučata. Také jej přežila producentka Karen Koniceková, se kterou 45 let spolupracoval. Jeho manželka Zipporah Batshaw Wisemanová, s níž byli svoji 65 let, zemřela v roce 2021.
