Článek
I v kontextu Claudelových dramat (Zvěstování Panně Marii, Saténový střevíček, Jana z Arku na hranici) patří vzácně autobiografický Polední úděl k číslům výlučně intelektuálním.
Hra je naplněna – jak také u konvertity Claudela jinak - biblickými podobenstvími, avšak tentokrát v konfrontaci s ďábelskými pokušeními, především milostnými. V postavě egoistického Mesy definoval autor svatouškovského maloměšťáka; cíleně hřešícího, a teprve v života běhu světlem ozářeného - jako pronásledovatel křesťanů Šavel (apoštol Pavel) na pouti do Damašku - a na víru nejpravější obráceného.
Nebude to mít Claudel v zemi neznabohů s jednoznačnějším výkladem hry lehké. V jeho vlasti byl Polední úděl na jevišti uveden až čtyřicet let po prvním knižním vydání. Jedenáct let po komorní verzi pražské. Avšak i bez biblických souvislostí je možné příběh milostného čtyřúhelníku vnímat jako vypjatý, vztahově vyhrocený, na Claudela nevídaně dynamický, otevřený, světský.
Středobodem zvláštního společenství na cestě Suezským průplavem do Indie a Číny je magická, fatální Isé. Do nejmenších detailů její nestálé povahy ji jedinečně vykreslila Helena Dvořáková. Claudela vzpomínka na vzplanutí k ní provázela až do smrti.
On sám se sebekriticky identifikuje s mladíkem Mesou (Marek Němec) oscilujícím mezi poživačností a vírou, ale až k obrácení bez vůle podřídit život zásadám světce.
Plují lodi až do Číny
Miroslav Táborský je podváděným manželem De Cizem, pro kterého stojí pochybné podnikání nad spokojeností a klidem rodiny. Posledním článkem mileneckého houfu Isé je živočišný a přímočarý Amalric načrtnutý Miroslavem Hanušem v intencích dobrodruha s IQ kolem stovky.
Vše odehrává se nejprve na lodi, jejíž iluzi vytvořil z divákova pohledu z jeviště do hlediště a k balkonům Martin Černý, později v hřbitovní krajině před boxerským povstáním v Číně (1900). Polední úděl jako celek je inscenací brilantní.
Divadlo v Dlouhé Praha - Paul Claudel: Polední úděl. Překlad Vladimír Mikeš, úprava Hana Burešová a Štěpán Otčenášek. Režie Hana Burešová, dramaturgie Štěpán Otčenášek, scéna Martin Černý, kostýmy Kateřina Štefková. Premiéra 12. dubna 2011.