Hlavní obsah

Yes jako rocková muzejní výstava

31. 5. 2014, 12:35
Právo, Tomáš S. Polívka

Páteční koncert původně britské artrockové kapely Yes v pražském Kongresovém centru většinu fanoušků uspokojil. Přestože se dnešní Yes obsazením i přístupem k hudbě blíží revival bandu sebe sama.

Foto: Jan Šída, Právo

Kytarista Steve Howe

Článek

Na současném turné Triple Header přehrávají Yes trojici svých klasických desek, a to v pořadí Close To The Edge (1972), Going For The One (1977) a The Yes Album (1971). Pokud bylo cílem art rocku přiblížit se výpravnosti klasiky, včetně její reprodukovatelnosti různými tělesy, lze to považovat za odpovídající formu. Kapela se tak sice změnila v putovní výstavu minulosti, ovšem minulosti slavné.

Ona reprodukovatelnost se ovšem v rocku, na rozdíl od vážné hudby vázaném na kouzlo autorské a zároveň interpretační osobnosti, stává problémem při změně obsazení. Nový zpěvák, Američan Jon Davison, je původnímu frontmanovi Jonovi Andersonovi podobný nejen jménem. Zpíval bezchybně a jeho barva hlasu se té Andersonově blíží až zázračně.

Foto: Jan Šída, Právo

Nový zpěvák skupiny Yes Jon Davison

Chybělo však právě charisma Andersonovo. Asi jako když se o surrealistických textech Close To The Edge vtipkovalo, že jim rozumí jediný člověk na světě, jejich autor. Nebyl-li za mikrofonem autor Anderson, chyběl i zprostředkovatel porozumění. Byť jsou třeba dnešní Yes, bez věčných názorových třenic mezi Andersonem a zbytkem členů, stabilnější.

Nejslabší článek řetězu tvořil Geoff Downes. Když se objevil v sestavě Yes v roce 1980, fanoušci protestovali, nyní se cení jeho autorský vklad. S klávesovými party Ricka Wakemana si jakž takž poradil. Citelně ovšem chyběl dynamický zvuk elektrických varhan „hammondek“, které na The Yes Album ještě před Wakemanovým příchodem natáčel Tony Kaye.

Naopak roli kapelníka a dnes jediného zakládajícího člena Yes si užíval baskytarista Chris Squire, nápadný a suverénní. Také mistrovství kytaristy Stevea Howea patří k jistotám, akustická The Clasp právem vzbudila výbuch nadšení. Jako celek hrála kapela s nadhledem a dobře, ovšem bez euforie. Možná proto, že s neměnným programem brázdí svět od března 2013.

Jiskra se přece jen dostavila během přídavku Roundabout z desky Fragile (1971), když se publikum zvedlo ze sedaček a vytvořilo euforičtější atmosféru. Škoda, že k „energetickému zdvihu“ nedošlo dříve.

V současnosti mají Yes připravené k vydání nové album Heaven & Earth. Mělo by ukázat, zda zůstanou sice za návštěvu koncertu stojícím, leč čistě interpretačním tělesem, jak se předvedli i v Praze. Nebo se zase stanou živoucím tvůrčím celkem.

Yes

Yes Kongresové centrum, Praha, 30. května

Celkové hodnocení: 55%

Reklama

Související témata:

Výběr článků