Článek
Nejprve vstoupíme do garáže a rovnou vrazíme do starého německého mercedesu. Pak procházíme brutálně zelenou chodbou, vidíme zabydlený dětský pokojíček a míříme do společenského salonu. Končíme v obří zadnici komiksového kocoura Garfielda. Kde jste našel inspiraci?
V nádherné vile bývalého ministra průmyslu západního Německa. Celý jeho příběh mě fascinoval. Narodil se v Gdaňsku, byl členem NSDAP, vážená osoba. Ten dům je v Düsseldorfu.
Byl jste tam osobně?
Nebyl. Našel jsem ho na webových stránkách o opuštěných vilách. Dnes je to rozpadající se dům, ze kterého ale stále cítíte, jak luxusní život v něm jeho majitel kdysi vedl. Zajímavý interiér chřadne, lidi kradou koberce, strhávají látkové tapety. Stává se z toho chudinka.
Ve věrně vypadajícím interiéru cosi nesedí. V až filmových kulisách vyprávíte příběh člověka, ale je to zároveň exkurze do vašich vzpomínek. Z jakých jste čerpal?
Je to zvláštní mix toho, co jsem jako malý zčásti zažil, a z věcí, které jsem nikdy neviděl a ani nemohl zažít. Dobu sedmdesátých a šedesátých let vnímám přes symboly, jakými jsou ztuchlé časopisy, stará auta, těžké parfémy. Jsou to vzpomínky částečně ovlivněné tím, co znám z fotografií, co jsem slýchal nebo četl ve starých magazínech.
V jedné z místností v posteli leží rozkládající se tělo. To je pan domácí?
Ano. Jako mladý byl v SS, proto ta uniforma vedle postele. Když mu bylo dvaadvacet let, bylo esesáctví vrcholem jeho života. Mohl něčemu věřit, měl práci, peníze. Má babička mi říkala, že to v těch lidech zůstává do konce života, že kdyby ke starouškům, kteří si prošli takovou výchovou a průpravou, dnes do autobusu nastoupil Hitler, budou hajlovat.
Není to hezký pohled.
Není. Pan majitel tam v teplých dnech leží už měsíc, proto je pořádně nafouklý. Líbilo se mi, jak s tímto pracoval David Lynch v Městečku Twin Peaks. Vždycky někam pěkně do rohu uložil shnilou mrtvolu.
Odkrýváme příběh místního zvrhlíka. Je to v detailech, náznacích, jeho choutky nejsou vidět na první dobrou.
Poodkrýváme čistotu rasy, selhání v orientaci i různé úchylky. Kromě uniformy jsou kolem kresby dětského prádla a sbírka gay-porno časopisů. Ten v posteli se snažil celý život držet pod pokličkou svá tajemství. A zůstala by tam, kdybychom mu do jeho domu nevlezli a nezačali se zabývat jeho privátními záležitostmi. Přitom navenek působil jako úplně obyčejný, příjemný pán.
Z instalace Marka Thera.
Takže jste dal návštěvníkům možnost se prohrábnout tou jeho špínou.
A buď to přijmou, nebo ne! Nechci moralizovat. Spíš poukazuju na různé podoby tajemství, která si mnozí chtějí vzít do hrobu, ale nakonec nevezmou.
Celé to pak dokresluje socha Rozsévače z takzvané Hitlerovy sbírky. Prý jste původně chtěl velkou jezdeckou sochu. Je to pravda?
Chtěl jsem velkého koně, ale v Česku jsem takovou sochu nesehnal. Pak mě ale napadlo, při vzpomínce na knížku o Hitlerově sbírce, že v Alšově jihočeské galerii mají v zimní zahradě sochu Rozsévače, jejíž anatomie se přesně hodí do obýváku našeho pana domácího. Lidé mají k té sbírce docela negativní postoj. Já se na ni takhle nikdy nedíval.
Zaujal mě ten mercedes. Uvnitř jsou pánské časopisy, plyšáci a další narážky na život protagonisty. K tomu autu se vám vážou nějaké vzpomínky?
Vidím to úplně jako dneska. Asi v roce 1984 jedeme za babičkou a dědou do Bavorska, kam jsme mohli jednou ročně, ale nikdy jako celá rodina. Jezdili jsme maminka, tatínek a já, nejmenší prcek. Starší brácha zůstal s pratetou v Praze.
Pamatuju si to hrabání v kufrech, kontroly výjezdních doložek. Když jsme na hranicích míjeli malou strážní budku, kde se zavírala závora, projížděl opačným směrem tento typ mercedesu. Krásně nablýskaný. Jako děcko jsem sledoval, jak kontrolují tomu řidiči jeho věci. Čekal jsem, jestli něco najdou.
Jedním z výrazných prvků je postavička kocoura Garfielda. Proč zrovna on?
Garfielda jsem měl z Německa. Vozili mi ho prarodiče, kteří, aby za námi do Prahy mohli jezdit častěji, museli se vzdát československého občanství. Když rodinu vidíte jednou ročně, je to málo. Stává se mi, že když si někdo dá silnou pánskou kolínskou a zapálí si cigaretu, voní jako můj děda. Tomu bude za chvíli sto let. Jeho vůně byla nádherná. Celá instalace je i trochu vzpomínkou na německou kulturu, kterou jsme si po válce vyhnali. Cítím to jako velkou ztrátu, nejen to, že byla naše rodina rozdělená.
Téma sudetských Němců je vám blízké. Byla vaše rodinná zkušenost dramatická?
Nebyla. Tatínek se narodil v německy hovořícím Broumově. Nuceně musel odejít bratr mé prababičky. V roce 1942 narukoval na východní frontu a pak se nemohl vrátit, tak se odstěhoval do Německa. Ostatní mohli zůstat, protože můj praděda byl fachman, mistr v barvírně u fabrikanta Nowotného.
Jestli to byla výhoda, nebo nevýhoda, nevím. Byli rádi, že můžou zůstat doma. To si člověk uvědomí, až když ztratí své kořeny.