Hlavní obsah

Výstava Bílá zrcadla. Syn jako pozorovatel otce a naopak

Každý umělec je prý pozorovatelem, píše v materiálech k výstavě Bílá zrcadla (trvá v pražské DSC Gallery do 10. března) kurátorka Máša Černá Pivovarovová. A dodává, že nejlépe pozoruje ten, kdo je nejblíže, tedy syn otce a naopak otec syna.

Foto: Jan Šída , Právo

Viktor Pivovarov chápe obraz jako zrcadlo (Kunratice, 2022).

Článek

Odkoukají od sebe fantazii, humor, smysl pro mystifikaci nebo schopnost dívat se na svět z podobného zorného úhlu. Otec, malíř Viktor Pivovarov, a syn, malíř Pavel Pepperštejn, vystavují společně v Praze poprvé a jejich díla mají skutečně podobné znaky. Ale nejsou totožná, syn od otce totiž neopisuje, spíše z jeho prací čerpá jako z ideového východiska, ovšem svůj výtvarný rukopis si musel definovat sám.

Viktor Pivovarov, který žije dlouhodobě v Praze, je řazen k moskevské konceptuální škole a pracuje s tématy jako osamělost člověka, erotično i prázdnota městského prostoru. V jeho dílech objevíme i vlivy některých surrealistů, třeba motiv velkých očí, který dominuje jeho olejům Stěna, Temná ulička nebo Zrcátko, evokuje dílo Reného Magritta Falešné zrcadlo z roku 1928.

Pojetí figur a jejich zasazení do celkového kontextu zase připomíná práce Maxe Ernsta. Ovšem Pivovarov si svůj svět vymyslel po svém. Obraz chápe jako zrcadlo, které odráží autora, a když visí v galerii, odráží i diváka. Tudíž díky tomu vzniká určité symbolické setkání obou. Nebo spíš interpretací jejich chápání zobrazeného.

Při pohledu na olej Kunratice, na němž je osamělá ulice bez lidí a jako vytrčený vykřičník pouliční lampa, vše navíc vyvedeno v šedobílých barvách, nás musí nutně napadnout, na jaké platformě se tvůrce a pozorovatel mohou duchovně sejít.

Pavel Pepperštejn už tvary deformuje mnohem víc, tak jak to dělal například André Masson. Velmi rád také využívá kombinace obrazových a grafických symbolů. Jeho obrazy vypadají jako staré pergameny nebo historické mapy. Mapy mytických krajin či plánky vedoucí k pokladu na ostrově.

Takový je třeba obraz Krajina na vrcholu krajiny. Jako kdyby malíř zhmotnil prastaré legendy o říších, které přetrvaly netknuté někde v  džungli na vrcholcích stolových hor. Na zeleném vrcholku hory totiž balancuje další část země, horský masiv. Název obrazu uvedený v azbuce dává celému dílu až mystický rozměr.

Oba tvůrci nezávisle na sobě, a přesto společně, prošlapávají stezku vedoucí k  nekonečnu. Ale oni na ní svůj cíl už našli. Je to právě ona cesta jako taková.

Reklama

Související témata:
Viktor Pivovarov

Související články

Výběr článků

Načítám