Hlavní obsah

Vojkůvka utíká do svých pláten za fantazií

Právo, Miroslav Homola

Malíř Libor Vojkůvka jako by přišel z jiného světa. Nejspíš z pohádky. Odhadem 165 centimetrů výšky, ovšem s šedivým vousem nejméně třicet čísel dlouhým spleteným do tenkého copu, dole na nejužším konci svázaným šňůrkou, která mohla být kdysi černá. Cop, ostatní vous, který se určitě s nůžkami moc nekamarádí, obličej, ruce i halena neurčité bravy stejně jako plandavé kalhoty jsou posety množstvím skvrn. Doslova září všemi barvami.

Foto: Miroslav Homola, Právo

Malíř Libor Vojkůvka

Článek

Bos (boty Vojkůvka nepoužívá, dokud nezačne mrznout) vybíhá z domku, jehož nedokončená sgrafita dávají tušit, kdo zde bydlí. Malíř. Libor Vojkůvka, jehož osobitý styl obdivují sběratelé umění bez nadsázky po celém světě. Ceny jeho pláten s fantaskními výjevy, kdy nikdy nechybí kus přírody, začínají často na stovkách tisíc a jsou v galeriích málokdy k mání. Šestimístné sumy za ně nejsou výjimkou.

Přesné tahy s dokonalými konturami zobrazovaného, kdy plastičnost postavám dává nejen svým mistrovstvím, ale i technikou opakovaného překrývání olejových barev v mnoha vrstvách. Také proto trvá dokončení každého plátna až několik let.

„Klobouk dolů, že jsi to tak rychle našel. To někteří bloudí i s navigací. Ale já už sem dlouho moc lidí nezvu, lidi jsou všelijací. Už jsem si musel pořídit i ten alarm a kamery. Kvůli zlodějům. Ale pojď se honem podívat, jak se mě daří naučit amazonský rybičky v české vodě sexu!,“ vítá mě sedmdesátiletý Vojkůvka svérázným jazykem před domem ve svahu a ukazuje velká akvária s celkem zakalenou vodou, ve kterých se kupodivu čile prohání množství barevných rybek.

Foto: Miroslav Homola, Právo

Malíř Libor Vojkůvka

„Ty jsou z Amazonie. Byl by o ně zájem, ale prodavači akvarijních ryb je přestali vozit, protože se je v Evropě nedaří rozmnožovat. A tak jsem to zkusil. A vidíš ty maličké? Jedna radost. Zjistil jsem, že potřebují vodu na slunci ohřátou. Trochu zakalenou a pak už jim to jde jedna báseň. Tam v rohu mají další vajíčka,“ ukazuje nadšeně a zve dál. Do domu, kam už zve jen málokoho a ze kterého vidí celý Šternberk včetně jeho hradu, kde prožil velkou část svého života jako na dlani.

Každá místnost jako muzeum kuriozit. Hudební nástroje, v rámech vystavené bankovky stovek států, které Vojkůvka již navštívil, smaltované cedule. V kuchyni na policích vyskládané a pečlivě popsané dózy s fazolemi, boby, slunečnicemi, hrachem a pak desítkami exotických bobulí, jejichž domoviny jsou bůhví kde. „To jsem se rozhodl udělat zásobu semen až jednou světu dojdou, tak bude Vojkůvka dobrý,“ směje se světově uznávaný entomolog a zároveň vysvětluje, proč má v domě poměrně málo ze svých proslulých sbírek brouků a motýlů.

„Hodně jsem toho rozdal. Měl jsem - a ještě i mám - vzácné kusy, tak ať se z toho radují i ostatní. A vlastně je už moc na svých cestách nesbírám. Už se mě to nechce preparovat. To je vždycky dlouhodobá záležitost o to víc se dívám a přírodu pozoruju,“ dodává.

A co bylo dříve - brouci nebo malování?

„Jednoznačně brouci. Už nevím, kolik mi tehdy bylo, a možná tři čtyři roky, když tata mě a mému staršímu bratrovi koupil takovou dětskou síťku na motýly. To byl ten nejlepší dárek, který jsem mohl dostat. Bylo to v Rychlově u Bystřice nad Hostýnem. Kvetly louky a na nich plno bělásků, žluťásků a mnoho dalších. To byla moje první hračka a to mi zůstalo dodneška.”

”S malováním jsem začal koketovat až po vojně. Kupodivu už tehdy jsem začínal se stylem, který používám dodnes. Vždycky, když jsem to zkoušel změnit, nebo malovat rychleji, tak to pokaždé ztroskotalo. Teď už vím, že pro mě je nejlepší vždycky panenské plátno, ty kupuju zásadně ve Vídni v nejvyšší kvalitě, stejně jako olejové barvy. Podklady, tedy podmalby si taky připravuji sám, což mnoho malířů, kteří se prodávají, dávno nedělá, no a pak to chce pár let trpělivosti a je to,“ vysvětluje se smíchem samouk, jehož styl se někdy přirovnává k technice a stylu Hanuše Sweigera.

„Říkají o mně, že jsem naivní malíř. Je mi to jedno, ale sám si to nemyslím. Vše, co na obrazu mám je hodně reálné, i když těm věcem a postavám dávám jaksi duši po svém,“ poznamenal. Ani mu nevadí mnozí, kteří se ho snaží napodobovat. „Každý galerista pravého Vojkůvku pozná, tak co si víc přát,“ dodává s tím, že si je vědom své ceny. „Za hodinu práce se vydělám i sedm tisíc, ale průvodci na Borneu taky nejsou zadarmo.”

Společnost v jinak prázdném domě mu dělá pouze rádio. Poslouchá klasiku a mimo soustředění na obraz sní o dalších cestách po světě, které jsou jeho vášní. Naposledy se zamiloval do Namibie, kde byl už několikrát, kde jezdí pozorovat hady. Zmije, kobry a mnoho dalších často smrtelně nebezpečných, jak říká úžasných potvor.

Deset hodin denně

Před plátny sedí denně deset hodin, odskočí si vždy jen na hodinku na oběd do oblíbené hospody, bos a bez převlékání. Jede tam autem, Řidičák má teprve čtyři roky. Vždy má rozmalováno několik obrazů najednou. „Musím, cestování je drahé, a i když si nechávám v týdnu od malování den volna, tak vždycky přijde čas, kdy mi začne před obrazem šibat a já musím vyrazit. Teď to třeba bude Gruzie na pár týdnů. Už se moc těším, pojedu tam s partičkou přírodovědců,“ dodal Vojkůvka. V současné době ve Vídni probíhá složitý proces, na jehož konci bude pojmenování nového brouka právě po Vojkůvkovi.

„To je za objev myrmekofilního hmyzu na ostrově Siberut (ostrov lidojedů, indonéská část Nové Guineje). Jde tedy o brouky, jejichž existence je závislá na mravencích. Ale to není první druh, který jsem objevil, už jich bylo víc, včetně brouků, o kterých se už svět domníval, že vymřeli,“ poznamenal malíř.

Raději se ho už ani neptám na jeho sbírku citer, niněr a kytar. Umí na ně taky hrát. A o jódlování ani nemluvě. To si čas od času neodpustí ani na terase nad jeho zanedbanou zahradou. “To, když mě přemůže samota, tak mám takové nutkání a pak vyběhnu a Šternberku zajódluji. Někdy mě někdo i odpoví,“ usmál se muž, kterému Pánbů nadělil talentu tolik, co měl původně schováno pro deset jiných lidí.

Reklama

Výběr článků

Načítám