Vlasta Horváth: Nikdy jsem nebyl muzikant pro teenagery

V červnu 2005 jste se stal druhým vítězem SuperStar. Využil jste vše, jak jste chtěl?

Vím hlavně, že bez téhle soutěže by mě hudba neživila, že by se mi nesplnil tenhle velký sen. Ale zase nebudu zastírat to, že jsem možná mohl dokázat víc, vítězství víc využít. Možná mi k tomu chyběly větší ambice, možná větší štěstí, možná rozhodla i jistá má naivita…? Navíc, vždycky pro mě byla důležitá rodina. Nechtěl jsem budovat jakoukoli kariéru na její úkor. Nechtěl jsem dělat kompromisy, jež by ji mohly ohrozit.

Řekněte mi, jak tvrdý byl svět showbyznysu, který vás tehdy čekal?

Hodně tvrdý, viděno zpětně. Já jsem do něj, na štěstí, vstoupil jako dospělý člověk. Bylo mi dvacet sedm, když jsem se do SuperStar přihlásil. Byl jsem mezi soutěžícími nejstarší. Někteří z nich byli věkově na hraně pravidel, jiným bylo šestnáct… Mně nešlo o slávu, chtěl jsem dělat svou hudbu. To byly asi mé výhody oproti dalším, kteří usilovali o vítězství.

Nebyl jste tam za „tátu“?

Nemám ten pocit. Přiznám se, že jsem se tehdy necítil úplně dospělý. Jednoduše jsem vyloženě z „davu“ nevyčníval.

Vítězství s sebou tehdy přinášelo nebývalou popularitu. Jak to máte nyní? Poznávají vás ještě neznámí lidé na ulici?

Jak kdy a jak kde. Několik let po SuperStar nastal „klid“. S tím přišel pocit, že mě nikdo nezná. Jak jsem zjistil, byl to jen můj pocit. Což jsem zjistil před pár lety, při jedné vypjaté situaci na silnici, kdy se vše ucpalo, na mě kdosi stále troubil, abych jel, já neměl kam… Dost mě to rozčílilo, byl jsem i sprostý, když jsem se pána ptal, o co mu jde. Přiznávám. No a on se na mě podíval a řekl: Uklidněte se, pane Horváthe. Došlo mi, že nejsem stále tak anonymní, jak se zdá.

To, že vás lidé poznávají, je i dobré znamení. Znovu se ptám: Jste spokojený, kam jste profesně došel?

Jsem spokojený s tím, že dělám svou hudbu, své věci a jsem s nimi spokojený. Našel jsem si v muzice vlastní cestu, mám posluchače, kterým se líbí. Své hudební ego jsem uspokojil.

A živilo vás umění i za covidových časů, kdy práce v oboru nebyla?

Já jsem byl na podobnou „nouzi“ spíš připravený. Nikdy jsem peníze nerozhazoval. Nemám v povaze utrácet za zbytečnosti, nemám v sobě touhu kupovat si drahá auta… Stojím odjakživa nohama pevně na zemi. S penězi umím celkem nakládat, hospodařit. Jediné, za co jsem ochotný utrácet, jsou výdaje spojené s hudbou, nástroji, nahrávacím studiem a s rodinou. Díky muzice jsem si navíc vydělával i jinde. Učil jsem na mezinárodní konzervatoři… A covidová pauza ostatně nebyla první, kterou jsem v kariéře měl.

Kdy nastala ta úplně první?

Po narození dcery Lindy. První dítě je první dítě. Cítil jsem v sobě, že si tohle období chci užít, abych jednou nelitoval toho, že jsem jezdil po koncertech v době, kdy se nám narodila. Měl jsem našetřeno, mohli jsme si to dovolit. Vše, co zažíváte, je poprvé, je to nové, krásné. Člověk je zamilovaný, nadšený, zároveň se bojí, aby cokoli nepokazil…

V téhle fázi života řada lidí přirozeně dospěje, já nebyl výjimka. Narození Lindy se taky sešlo s obdobím, kdy jsem byl už kariérně „unavený“. Záměrně jsem se zastavil. Viděl jsem doma, že existuje cosi vyššího, hodnotnějšího, než je hudba. Tu jsem si v té době dělal pouze doma, kde mám studio, pro radost. Věděl jsem zároveň, že se profesně vrátím.

Prozradíte mi, jaké je vaše „typické“ publikum?

Je to střední a starší generace, což si myslím, že se nezměnilo. Už v SuperStar jsem vnímal, že mí fanoušci hledají jinou hudbu, než je trendy. Asi jsem je zaujal vystupováním, přemýšlením. Hledali v hudbě poselství, určitou cestu, podobně jako já. Nikdy jsem nebyl hvězda, muzikant pro teenagery.

Jakým hudebním žánrem byste tedy definoval vlastní tvorbu?

Tam jsem prožil docela zajímavý vývoj. Vždycky jsem poslouchal hardrockové skupiny. V ní jsou mé kořeny, kdesi v 80. letech. Tenhle styl stále rád poslouchám, chodím na koncerty oblíbených kapel jako fanoušek. Ovšem svou kariéru jsem posunul do klidnějších vod. Skládám melodičtější hudbu a texty. Každý si je může poslechnout. Na poslední desce jsou jen moje věci. Je to moje energie, kterou v sobě mám.

K vaší energii patří výrazný rodinný prvek. V jedné písni s vámi zpívá i prvorozená dcera Linda. Dobrovolně?

Ten, kdo byl překvapený, jsem byl rozhodně já. Holky jsem nikdy do hudby netlačil. Talent ale mají obě. Geny nezapřete. Jen Bětka se stydí. Linda s vystupováním před lidmi naopak problém nemá. A jednou vyslovila přání, že by to chtěla na pódiu se mnou zkusit. Byl jsem potěšen. Jen pokaždé, když se mnou chtěla zpívat, následovaly nervy, co bude chtít zpívat. Na říjnový koncert jsem ji tak poprosil, aby si vybrala skladbu předem. Mám rád věci připravené.

Jakou skladbu si pro koncert, který bude 25. října v pražském divadle Na Fidlovačce, vybrala?

Dneska jsem tvůj. Původně jsem jí ji rozmlouval, měl jsem pocit, že ji ještě nemůže pochopit. Ale když ji zazpívala, jen jsem koukal, jak to zvládla.

Zpívá krásně. Doporučil byste jí, aby šla do talentové soutěže typu SuperStar?

Rozhodně ne! Možná jsem jen opatrný otec, ale hodně bych jí to vymlouval. Doba se změnila. Když podobné soutěže u nás začínaly, SuperStar byla roky výjimečná. Lidé soutěžící znali, fandili jim. Mluvili o nich, probírali, kdo má šanci vyhrát…

Jsem hrdý, že jsem u toho mohl být. Ano, někdo může říct: blbá talentová soutěž, jenže tehdy opravdu zaujala. Snad se na mě nikdo nebude zlobit, řeknu-li, že vítězové měli i větší šanci se hudbou živit. S tím, jak přišly další soutěže, tahle šance klesala. Schválně, kolik vítězů SuperStar si vybavíte vy?

Anetu Langerovou a vás.

Vidíte. To je právě ono. Vítězů je hodně, práce v oboru nepřibyla. To by měli asi vědět i ti, kteří se do soutěží hlásí…

Jenže oni mají sen, že prorazí. Stejně jako kdysi vy. Anebo jste přemýšlel jinak?

Kupodivu ano. Vůbec se mi do SuperStar nechtělo. Jsem velký introvert. Stále jsem uvažoval o tom, zda se dokážu už „jen“ přihlásit. Proto jsem nešel do první řady, i když mi každý v okolí říkal: zkus to. Do druhé jsem se pak přihlásil na poslední chvíli. Doslova. Šel jsem na místo konkurzu, do pražského Kongresového centra, v momentě, kdy měly být podané přihlášky. Poprosil jsem pořadatele, zda by mi nedali ještě šanci. Dali mi ji s tím, že se postavím jako úplně poslední do řady…

Tam už jste vydržel na svou šanci čekat a nakonec jste vyhrál.

Ano, jak vidíte, smysl to mělo. Čemuž jsem ovšem začal věřit až někdy kolem 3. kola, když jsem se uklidnil. Uvědomoval jsem si, že šance je, že to bude vždy: buď, anebo.

Skládáte si hudbu, píšete texty. Kdo je vaším prvním kritikem?

Většinou moje žena. Potom kamarádi, kapela, brácha, všichni jsou takzvaně na telefonu. Mám-li nový nápad, inspiraci, svěřuji se malému okruhu lidí a ptám se jich na jejich názory. Pomáhají mi rozhodnout se tam, kde si nejsem jistý. Jejich času jsem využíval hodně v minulosti, dneska už vím líp, co chci.

Ještě mi prozraďte, kolik na vás přijde běžně lidí, fanoušků?

Záleží na typu akce. Ale zrovna ta pražská bude zhruba pro 480 posluchačů, což je kapacita divadla. Všichni budou sedět. Možná i v tom jsou má vystoupení jiná. Je pro mě lepší, když má každý křeslo/židličku, nikdo se na nikoho nemačká, všichni se cítí bezpečně, koncert si užijí v klidu. Mám zkušenost, že mí fanoušci podobný způsob zážitku ocení.

A vidíte to na to, že vás hudba uživí až do důchodu?

Kdo ví? Bylo by to krásné. Ale vím, že o tomhle leckdy rozhodují jiní. Nejsem moc dobrý obchodník. Neměl jsem ani moc štěstí na to, aby se mé skladby hrály v rádiích, byly součástí televizních pořadů. Média také můj, náš klidný rodinný život nezajímá… Uvidíme, co bude. Přijmu to s pokorou. Jsou věci, které v životě neovlivníte, nenaplánujete.

Vše se změní ze dne na den, z vteřiny na vteřinu. Uvědomil jsem si to naplno, když odešel můj bratr Martin (při dopravní nehodě v roce 2016 - pozn. red.). Najednou nebyl a zůstalo po něm prázdno. Naučil jsem se díky tomu žít ze dne na den. To, že se mi něco nepovedlo? To, že nevyšel koncert podle mých představ? Nevadí. Zítra je nový den, začnu znovu, mám novou šanci. A jestli mě hudba neuživí až do důchodu? Ač je to můj život, stane se to a já jsem připravený jít dál.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Divadlo Na Fidlovačce