Článek
Slovo mýtus vzniklo ze slova mythos, což ve starořečtině znamenalo něco jako vyprávění. Je anonymní (zatímco epos je veršovaný a má autora), není problematizován a blíží se našemu pojetí pohádky.
Ovšem pro Řeky měl mythos ještě jednu zásadní roli. Většina národů má počátky svých dějin v mlze (u nás jsou spojeny s příchodem praotce Čecha). Ne tak Řekové. Jejich počátek dějin je přesně určený datem první olympiády. Co bylo před ní, jsou právě mýty.
Základ tvoří vzájemný vztah mezi bohy sídlícími na hoře Olymp a člověkem. Smrtelník se musí smířit se svou konečností. Kdo se s ní nesmíří, propadá nemístné pýše a pohltí ho nicota. Na rozdíl od křesťanského boha, který je jen jeden a zdobí ho dokonalost, řeckých bohů je mnoho a mají stejné nectnosti jako my. Vládce Zeus je například nenapravitelný sukničkář i intrikán. Bůh kovář Hefaistos zase velký žárlivec a jeho žena Afrodita notorická nevěrnice.
Přesto je musel antický člověk respektovat a podřídit se jim. Jakýkoli prohřešek skončil tvrdým trestem. Prométheus ukradl bohům oheň, skončil přikovaný na věky na skále a každý den mu orel vyklovával játra. Sisyfos bohy podvedl a musel neustále valit do kopce kámen, který mu vždy nahoře spadl. Faethón se zmocnil slunečního vozu boha Hélia a Zeus ho za to srazil bleskem.
Nejmarkantnější symbiózu zločinu a trestu však přináší mýtus o Oidipovi. Dnešní doba má oidipovský komplex spojený s freudovskou intepretací, totiž s vědomou sexuální náklonností k matce a s agresivním jednáním (často skončeným vraždou) vůči otci. Mytický Oidipus si však nic z toho nepřál udělat, přesto se stal hříčkou vyšší moci. A musel přijmout osudový trest určený věštbou, určený bohy.
To je podstata řeckého mýtu. Jedinec, jeho životní dráha je předurčena boží vůlí. Musí se jí však podřídit beze zbytku. Pro současného člověka, který se často cítí pánem univerza, je tento přístup těžko pochopitelný. Proto je kniha poučná i z tohoto hlediska.
Může se vám hodit na Zboží.cz: