Článek
V několika sálech, na jejichž koncepci se podílela sama Marina Abramović, se představí nejslavnější performativní výstupy, v nichž zkoumala hranice lidské psychiky a těla, vystavovala se totálnímu vyčerpání a někdy i smrti.
Celkem 100 děl v podobě velkoformátových videoprojekcí a čtyři živé performance s najatými umělci si užijete opravdu všemi smysly: ve vídeňské Albertině Modern, a to až do 1. března 2026.
Hráčka se smrtí nastavuje všem zrcadlo
V místnosti číslo 3 na vídeňské výstavě uvidíte slavnou performanci z roku 1974 s názvem Rhythm 0. Celý den nehybně stojí ve Studiu Morra v Neapoli, před ní je postaven stůl se 72 předměty, které slibovaly bolest i potěšení: peříčko, parfém, med, růže, ale i nůžky, skalpel, břitva i nabitá pistole s jednou kulkou.
Diváci mohou vše libovolně použít, aniž by jim performerka kladla odpor. Mezi umělkyní a publikem není žádné omezení, nechává se sebou skutečně jakkoliv manipulovat.
V průběhu dne ticho a ostych návštěvníků ustupuje a přichází násilí. Abramović je svlečena od pasu do naha, její kůže je poškrábaná růžovými trny, má svázané ruce a před zraky všech sexuálně napadena. Nakonec jí jeden muž dokonce přiloží nabitou pistoli ke krku. Všichni ostatní tomu jen pasivně přihlížejí.
Teprve, když se Marina začne na konci uměleckého výstupu hýbat a ohlédne se po přítomných, mnoho z nich je teprve v šoku z toho, co udělali a opouští zděšeně místnost.
Performancí umělkyně v syrovém reálu ukázala, čeho všeho jsou lidé schopni, když je necháte zajít hodně daleko, když jim nenastavíte hranice. Osobně zjistila, jak funguje davová psychóza a podle jejích slov je přesvědčena, že diváci ji byli schopni zabít.
„Publikum je mým zrcadlem a já jsem zrcadlem pro své publikum,“ říká k velmi odvážnému výstupu umělkyně. Veřejnost na performanci reagovala rozporuplně, někteří se vysmívali, považovali ji za psychicky nemocnou. V 70. letech minulého století, kdy umělecké scéně dominovali muži a v její zemi vládl komunismus, se tak odvážná idea, která by dnes měla úspěch, nemohla prosadit.
12 let v uměleckém i životním partnerství
Psal se rok 1975, který byl pro umělkyni naprosto zlomový. Marina byla pozvaná do jednoho televizního programu, kde se potkala s performančním umělcem řečeným Ulay (celým jménem Frank Uwe Laysiepen).
Stali se z nich po dvanáct let umělečtí i blízcí životní partneři. Podobně se oblékali, nosili stejně dlouhé vlasy, žili jako kočovníci, kteří se myjí na benzince a své odvážné umělecké performance předváděli v galeriích a na různých festivalech.