Článek
Příběh o mocném šamanovi-alchymistovi aktualizujete po dvou letech. Proč?
Výstava se vrací domů po trase Praha-Londýn-Praha přesně po dvou letech a to má svůj význam. Chtěl jsem, aby nás výstava nasáklá alchymií, středověkou magií a keltskými mystérii navrátila k vlastním kořenům a prastaré léčivé moudrosti, kterou teď můžeme využít. To bylo stejné před temnými zimami covidu jako nyní, na pozadí válečných událostí.
Jaký je rozdíl mezi tehdejším a dnešním alchymistou?
Během začínající pandemie pro mě bylo velkou výzvou vůbec všechno do Londýna dovézt, samozřejmě vlastním autem, obejít tak různá začínající opatření a v tomhle režimu výstavu otevřít. O to víc jsem cítil zodpovědnost do ní vložit tohle magické poselství elixíru mládí. Po cestě zpátky jsem spal zmrzlý v autě, zabalený do bublinkových fólií, ve kterých jsem předtím vezl vlastní sochy.
Výstava řeší téma nazvané cetky v sobě. Co to znamená?
Někdo řeší cetky, někdo čtyřiadvacetikarátové zlato. Chtěl jsem tím upozornit na to, že každý z nás řeší spoustu povrchního pozlátka, které se velmi často rychle ošoupe, čímž vzniká skutečná patina. Ale je to jen žonglování s pojmy, kterému stejně většina nerozumí. Pozlátko od ryzích kovů rozezná jen málokdo, třeba alchymista.
Vy sám jste autor, průvodce i exponát, mohu-li to takto napsat. Jaký je pocit prostupovat svým uměním všemi směry?
Vybral jsem si to tak. Svým uměním i různými rolemi, které mi dává život, nebo všeteční novináři, prostupuju jako můj oblíbený modrooký hrdina z westernového filmu Mé jméno je Nikdo. Toho jsem poprvé viděl v devadesátých letech v kině na návštěvě u babičky v Sadské a hned jsem se s ním ztotožnil.
Ale máte pravdu, reflektuju sám sebe ve všech těch vyjmenovaných rolích, což je asi aspekt univerzálního překladače jazyků, šamana. Vlastní ego proto nevnímám jako překážku, ale jako filtr, kterým vše jen prochází, stejně jako olejovým filtrem v motoru starého závodního mercedesu.
V souvislosti s výstavou mluvíte o ženách jako o povrchních bestiích. Opravdu je to s námi podle vás tak špatné?
Svými výroky rád dráždím a testuju lidské reakce i různé předsudky, což je pro mě i jedna ze základních funkcí umění. Spousta lidí se toho chytá a není schopná číst mezi řádky provokaci, což je moment, ze kterého cítím největší potvrzení toho, že mířím správným směrem. Napadá mě ale také, že každý z nás si v sobě zároveň nosí nebo hýčká bestii, bez jejíž síly bychom se často neobešli, pokud nechceme být mrtví. Cítíte to také?
Nevím, asi v tomto případě nedokážu tak dobře číst mezi řádky.
Myslím si, že za tím povrchem se skrývá skutečná hloubka toho, v čem jsou ženy naše skvělé průvodkyně životem, trenérky a bohyně a kam se až díky tomu můžeme dostat, pokud jako celá kultura nechceme skončit nachytáni při praní špinavých peněz z odpustků za hříchy vlastních předsudků. Věřím, že mnohým by se proto ulevilo své povrchy odhodit a přestat to už řešit.
Ukazujete rafinovaný rituál. V jakém smyslu?
Rafinovaný rituál by byl tak možná hezký název rockové kapely nebo posledního elpíčka Jany Kratochvílové, ale jinak je to nesmysl. Dá se říct, že rituál je forma autismu. I celé umění je lehká forma autismu, podobně jako náboženský obřad, kdy věříme na nadpřirozené síly, magická gesta, formule a symboly a slova jsou silnější než realita. Proto nemůže být rituál rafinovaný, ale musí být upřímný. Dá se jen rafinovaně provádět.
Kdo je podle vás alchymista v umění?
To je jednoduché. Někdo, kdo se nebojí relativizovat a stavět proti sobě pojmy nebo fakta, a být tak jakýmsi univerzálním překladačem nejen jazyků, informací, ale i lidských emocí do pravěké řeči nástěnných maleb lovců mamutů.
Co je pro vás v umění nejdůležitější?
Poměr rychlosti, s jakou je možné zachycení co nejvyššího množství reálného života, v poměru k radosti, kterou z toho mám a která se do reálného života díky tomu vrací. Včetně spirituálních zkušeností. Takže, zjednodušeně řečeno, je to co nejvíc radosti ze života.
Pocházíte z umělecké rodiny. Co vám to dalo a dává?
Zkušenost toho, jaké jsou pasti tvůrčího ega, do kterých může člověk spadnout, a jak s tím zacházet, když tam spadne. Je to zároveň i talent, který je s odvahou mnohem důležitější vlastností pro úspěch než samotná píle. Rodině vděčím i za odvahu být sám sebou, navzdory tomu, co si myslí ostatní.
Může se vám hodit na Firmy.cz: The Chemistry Gallery
