Trvalou jsem shodil hodinu po konci natáčení, říká Marek Daniel o roli fotbalového bosse

Název seriálu vychází z jedné z hlášek, které díky uniklým policejním odposlechům a pozdějšímu zdramatizování zlidověly.

Bylo to přesně 26 natáčecích dní, které započaly loni na konci srpna, skončily někdy v říjnu. Nechal jsem si narůst vlasy po dohodě s režisérem Markem Najbrtem a maskérkou Janou Bílkovou, protože jsem to věděl rok a půl dopředu. Seriál se původně měl natáčet na jaře minulého roku, takže jsme ty vlasy pustili. Pak lidé z týmu našli kadeřnici na trvalou a já jsem s tou hrůzou na hlavě žil do posledního říjnového natáčecího dne.

Čekal jsem, až mi produkce řekne, že všechen natočený materiál je skutečně uložen v harddiscích. Hned hodinu poté mě Jana ostříhala a já jsem se zase cítil lépe. Ale byla to legrace, kolegové z divadla si mě různě fotili ze zákulisí a říkali mi, jak vypadám krásně jako František Janeček a podobné známé postavy.

Ne, ale připomínám, že jde o seriálovou figuru na základě skutečné postavy. Od začátku jsme říkali, že nevyrábíme historickou postavu tak, jako tomu bylo třeba v případě seriálu České století Roberta Sedláčka, kde jsem hrál Václava Havla.

Nešel bych do životopisného dramatu o pornoherci. Ne, vážně: nevím, zda je to tím, že už jsem nějak přesycený, ale přijdou mi čím dál více zbytečné postelové scény, které se dají jednoduše a šikovně opsat.

Nedívá se mi na to dobře, nevím, čím to je. Ale zrovna při premiéře „Štěstíčka“ jsem na to myslel, jak velká je výhoda používat masku. Plno toho udělá za vás.

Ale abych se vrátil k otázce, nevím, kam bych už nešel. Nemám problém být kýmkoli, pro změnu si vlasy třeba oholit a oholit si i obočí. Jen by se k tomu musely vytvořit podmínky a zřejmě bych pak vypadal divně v inscenacích, ve kterých hraji v Národním divadle. Vždycky se to musí nějak poměřit. Ale tyhle věci mě nakopávají.

Celoživotně fandím Bohemians, ale na fotbal nechodím. Dokonce se na něj ani moc nedívám. Někdy na naši reprezentaci, ale ne vždy.

Vzniklo to tak, že kdysi dávno můj otčím žil u Bohemky a já jsem k němu chodil na piano. Myslím, že mě třeba dvakrát vzal na Bohemku, a proto jsem se stal Bohemákem. A přijde mi, že Bohemka, kdybych to měl převést na politiku, že to je taková dobrá demokratická strana s různými výsledky.

Dvakrát jsem zaskakoval za Pepu Poláška a když se dělal videozáznam, vystupoval jsem tam jako inženýr Hlaváček, což byla taková figura, kterou jsem dělal v rámci Komediografu a v rámci Na stojáka a Petr Čtvrtníček ji strašně miloval. Mně se to Petrovo představení velmi líbilo. Přišlo mi, že to je dobře udělané, dobře vymyšlené.

Dvakrát jsem s ním vystoupil i ve věznicích, to byla zajímavá souhra. A zajímavé bylo, že ve dvou těchto zařízeních byla úplně jiná reakce. Na severní Moravě, tam se to strhlo, ale zase naopak v Plzni to bylo úplně temné.

Od dětství mě bavilo dělat různé scénky ve škole, ale měl jsem špatný prospěch. Protože jsem ale chtěl jít na střední školu, poradili mi v pedagogicko-psychologické poradně střední dřevařskou školu ve Volyni, že tam prý chtějí Pražáky. Takže jsme tam já, Tonda Slejška a Honza Mašín vyrazili.

A to byla také náhoda. Můj otec pracoval 20 let jako technik u loutkového zájezdového divadla. A všude, kde hostovali, si kupoval noviny. A tak se jednou v raných 90. letech dočetl, že se konají dodatečné přijímačky na loutkoherectví na JAMU. Já především proto, abych nešel na vojnu, jsem to zkusil. A ono to vyšlo.

Katedra loutkoherectví tehdy byla na JAMU nová a z nějakých důvodů jsme byli spojeni s činoherci. A to moc nefungovalo, budoucí herce moc nebavilo absolvovat naše hodiny včetně třeba výroby loutky. Postupně jsme si vydupali samostatný loutkoherecký ročník.

Ale v té době už tam zas moc studentů nezůstalo a měli jsme rozdílné představy a nároky - já chtěl být podle svých tehdejších představ progresivní, používat ambientní hudbu a nasvítit scénu modrou lampičkou, dvě dívky, co tam zbyly, chtěly dělat hodně klasické divadlo. Takže se nám ročník rozpadl a najednou jsem byl mezi činoherci. A začalo mě to bavit.

Veliká samozřejmě. Ale mezitím jsem asi 16 let byl na volné noze, kdy jsem se potkával s různými divadly. Do ND jsem šel za tvůrčím duem SKUTR, kteří mi to nabídli. Už předtím jsem s nimi udělal čtyři nebo pět inscenací, které mě hrozně bavily. A už tehdy jsem si říkal, jestli je někdo teď ten správný pro ND, tak to jsou oni.

A změna? Při první inscenaci cítíte takovou zvláštní pietu, po půl roce už je to ale normální. Je to všechno velké, všechny věci musejí doznít, slova, gesta, zvlášť když jste z menšího divadla. Všechno musíte dělat větší. Už se mi to občas i trošičku daří.

A moc mě baví ty budovy. Přicházím k historické budově ND a říkám si: jdu do práce. Moc se mi líbí výhledy na Vltavu a celé to prostředí. To samé cítím u Stavovského divadla, bohužel ne už tolik u budovy Státní opery.

Hlavní skvadra v mé věkové kategorii, ale i mladší a starší mě přijali úžasně, jsou kamarádští. Mě třeba baví Ondřej Pavelka, který mi přijde, že umí hrát to velké Národní a zároveň mít takový metr kolem sebe a tam hraje pořád Divadlo na okraji.

Budu zkoušet od Nového roku a pak pojedu dvě věci najednou. Heda Gablerová, to je s maďarským režisérem Viktorem Bodó, jemuž se přezdívá Tarantino evropského divadla. Jsem ve velkém a vzrušeném očekávání, protože moje dvě první sezony v ND byly i kvůli seriálu Štěstíčko ovlivněné takovou menší pestrostí, co se týká spolupráce s režiséry.

I na ni se velmi těším, je to inscenace mého dlouholetého kamarády Jakuba Krofty a jeho ženy Marii Wojtyszko, která píše scénář. A ten bude zřejmě hodně ostrý a budeme zkoušet a později hrát střídavě v Praze a Krakově.

(Inscenace se podle webu ND odehrává v roce 2034, kdy Rusko, k němuž se přidalo Maďarsko a Slovensko, obsadilo Ukrajinu a pobaltské státy. Ze všech středoevropských národů stráží evropské hodnoty už jen Češi a Poláci a Západ je vnímá jako zeď chránící evropskou civilizaci před zhroucením - pozn. red.).

Ono se to doplňuje, chvíli musím trochu šlápnout do hlasu, do gest, pak zase přijdu na plac…to znám také dlouho, protože už na JAMU jsme s kamarády z ročníku v Brně s filmem různě experimentovali.

Vrátím se ještě k HaDivadlu - to byla ohromná škola. Tam když se udělalo něco hodně trapně, hodně blbě, tak jste se to vždycky dozvěděl, vždycky se to k vám dostalo, ať už přímo, nebo náznakem, to bylo prostě skvělé.

Lidé jsou si tam blíž, jsou spolu nutně stále. Je tam jedna kavárna, jedna šatna pro chlapy, druhá pro holky, je to celé velký a silný prožitek. V Národním si pro něj trochu musíte dojít, pro ten život po divadle, musíte se s kolegou, který hraje v jiném divadle, domlouvat na setkání…

Ale i když je ten „barák“ veliký, dělají se v něm i komornější věci. A mě naplňují očekáváním kromě zmíněných inscenací třeba další plánované spolupráce s Janem Nebeským nebo Janem Fričem.

Po loňském představení k 35. výročí vzniku Občanského fóra, kdy jsme v pražském Činoherním klubu uvedli divadelního Tondu Blaníka, se letos Blaník do Činoheráku na 17. listopadu vrátí. Ale bude to o něčem jiném, bude to mít název Jak jsem vyhrál volby.