Článek
Poslední řady se většinou snaží pokrýt co nejvíc věcí. Medvěd dělá pravý opak a zpomaluje. Co podle vás tahle zdrženlivost o seriálu vypovídá?
Seriál byl vždycky velmi svébytný a nikdy se nenechal ovlivnit tím, co lidé od něj čekají nebo chtějí. Nikdy jsme nedovolili, aby nás to odklonilo od příběhu, který chceme vyprávět. V první sérii vás hodíme rovnou do rychle se pohybujícího světa a v tempu. Ve druhé dostanete trochu prostoru k nadechnutí.
A třetí série je zas mnohem víc intimní. Postavy jdou po vlastní cestě a vnitřně si řeší svoje věci po svém. Myslím, že forma jde ruku v ruce s funkcí. Jde jen o to, jaký příběh chceme v dané sérii vyprávět a jaký je nejlepší způsob, jak ho vyprávět, bez ohledu na to, co lidi chtějí nebo očekávají. A to platí i v závěrečné řadě.
Překvapilo vás něco při čtení posledních stránek scénáře? A myslíte si, že Medvěd nabízí divákům konec, jaký si seriál zaslouží?
Překvapilo, protože jsem nikdy nedokázal předvídat, co se bude dít. A to je jedna z věcí, kterou jsem na seriálu vždycky osobně miloval. Třeba po konci první série jsem si říkal, že nemám ponětí, kam se to ve druhé sérii může posunout. Pak jsem dostal scénáře a byl jsem mile překvapený.
A stejně to bylo i teď. Chris (Storer, tvůrce Medvěda, pozn. red.) nám všem předem trochu naznačil, jak plánuje pojmout pátou sérii a že to bude ve velkém. Když pak dočtete, padnou na vás všechny emoce najednou, protože jste prošli touhle cestou s lidmi, které máte rádi. Najednou si říkáte: tohle už je opravdu všechno.
A co se týče samotného konce, myslím, že je to konec, jaký si seriál zaslouží. Ve svém stylu dokončuje příběh, který vyprávěl s každou z postav. Věci se vyřeší, ale ne dokonale a uhlazeně. Lidsky. A myslím, že nejlepší na tom je, že si dokážete představit životy těch postav i za hranicí toho, co jsme vyprávěli. Když použijete fantazii, dokážete snadno říct, kde budou za pět, za deset let.
Kdybyste tedy jako herec nebo scenárista měl někdy rozšířit svět Medvěda o další příběhy, co byste chtěl vidět v hypotetickém prequelu nebo spin-offu? Existují nějaké emocionální nebo dějové prvky, které by podle vás šlo prozkoumat víc do hloubky?
Myslím, že skvělé na tom je, že je to tak bohatý svět. Mám nejradši ty samostatné epizody, kde dostáváme volnost prozkoumat jiný tón. Místo té konzistence, kterou držíme v rámci jedné série. Je to taková odbočka. Přišlo by mi zajímavé vidět, jak by to vypadalo u některých postav, které svou vlastní epizodu nedostaly. Třeba Ibra nebo Sweeps. Chtěl bych se ponořit do jejich světa. A samozřejmě je tu i ta očividná volba – vidět verzi restaurace The Beef s Mikeym u kormidla, ještě předtím, než přišel Carmen. To by bylo skvělé prozkoumat. Ať se ale podíváte kamkoliv, je z čeho těžit.
Ano, šéfe! Marcus se posunul z pekaře až na oceňovaného cukráře. Ve scéně ochutnává jeho dezert šéfkuchař Carmy (Jeremy Allen White).
V celém seriálu je patrné napětí mezi ideou dokonalosti a cenou, kterou za ni člověk zaplatí. V poslední řadě to působí skoro neudržitelně. Byl pocit vyhoření něco, co jste cítil, že seriál dlouhodobě buduje, nebo to vzniklo organicky během psaní série?
Možná po tomhle Chris šel od začátku, ale mně to přijde jako krásně organický vývoj. Prostě vyprávíte příběh a je v tom síla, díky které se dostanete tam, kam chcete. Je v tom i to, že můžete být neklidní nebo se bát, že vás lidi nebudou následovat. A sérii od série je to čím dál těžší, protože Medvěda sledovalo čím dál víc očí z celého světa a s tím přichází daleko víc názorů.
Takže je potřeba trochu tunelového vidění, abyste tu zdrženlivost dokázali udržet a měli trpělivost nechat příběh dozrát. A když je po všem, to, co si z toho odnesete, je přesně to, co jste zmínil. Příběh vypovídá o ceně, za kterou stojí usilovat o dokonalost a o realitě, která s tím přichází. Opravdu myslím, že to vzniklo organicky, ale zároveň mám pocit, že tato možnost existovala už od prvního dne.
U spousty seriálů tvůrci obsadí herce a pak je nechají, ať postavu dotvoří. Zajímalo by mě, co konkrétně jste vy sám přidal nebo co vám Christopher Storer dovolil přidat nad rámec scénáře napříč všemi pěti sériemi?
Na Chrisovi je skvělé, že je hodně velkorysý tvůrce a je hodně otevřený spolupráci. On i další scenáristé nám k postavám dali opravdu dobrý základ a povzbudili nás, abychom si je udělali po svém. A myslím, že postupem času pro nás začali psát trochu víc na míru, jak nás poznávali.
Zároveň však byla každá série úplně jiná a postavy vedla jinými cestami. Cokoliv jsme chtěli přidat, ať šlo o repliku, o změnu místa, kde se scéna odehrává, nebo o pohyb v ní, Chris byl vždycky ochotný nám vyjít vstříc. Myslím, že jsme dostali hodně prostoru přidávat vlastní věci. Především pak do toho, jak se odvíjejí vztahy mezi postavami. Chris si je ale zároveň hodně jistý. Pokud nesouhlasí, většinou řekne, jak mu to dává smysl.
Vzpomenu si na spolupráci při nápadech na Marcusovy dezerty, inspiraci, věci, které si pověsil na zeď. Myslím, že ve třetí nebo čtvrté sérii, když se díval na filmy, je tam na zadní stěně jeho cukrářského rohu koláž různých filmů a obrázků, které ho inspirovaly. Bylo skvělé přidávat takové drobnosti a díky tomu z postavy vytáhnout ještě víc.
Marcus se během pěti sérií musí vypořádat s nejednou ztrátou
Marcus stráví velkou část seriálu učením se od mentorů a kolegů a stává se sám tím, ke komu ostatní vzhlížejí. Zajímalo by mě, jestli vám spolupráce s tolika talentovanými lidmi pomohla rozvinout vlastní dovednosti nebo pochopit, co znamená spolupracovat a být lídrem na place. A je něco konkrétního, co jste si odnesl od kolegů, jako jsou Jeremy (Allen White), Ayo (Edebiriová), Ebon (Moss-Bachrach) a dalších?
Snažil jsem se toho co nejvíc nasát od všech. Na začátku si vzpomínám, jak jsem si říkal, že je každý tak dobrý, a jen jsem potichu seděl a sledoval. Ebon je pořád v pohotovosti a přesně ví, jak jít rovnou k jádru věci. Nebo jak Liza (Colón-Zayasová) dokáže vzít něco, co je ve scénáři úplně nenápadné, a dát tomu váhu.
Od úplně každého jsem si toho odnesl tolik. A myslím, že jsem měl štěstí, protože ať už jde o Chrise Storera, nebo kohokoli jiného – pokud jsem měl otázky, byli ochotní mi odpovědět. Vždycky mě fascinovalo, jak tvůrci dokázali poskládat dohromady partu lidí, kteří si spolu rozumí a jsou naladění na stejnou vlnu. A netýká se to jen herců, ale celého štábu, až po osvětlovače a asistenty produkce. Jak tohle dělají? Myslím, že si odnáším hlavně tohle.
Připomeňme, že jste se zmíněným týmem natočili pět sérií. Napadá vás konkrétní moment na place, který nejlíp vystihuje, co pro vás tahle zkušenost znamenala?
Mám pocit, že u tohohle seriálu je to skoro vše. Každý jednotlivý moment to podtrhuje. Jsou to chvíle, kdy sedíme všichni na těch skládacích židlích, blbneme, hrajeme hry, povídáme si, děláme si legraci. Je v tom kapka ironie. V jednu chvíli na sebe křičíme, je to intenzivní, a pak přijdete do zákulisí a je to najednou jako u táboráku. Je tedy opravdu těžké vybrat jeden moment, protože ho naplňuje 99 procent okamžiků. Proto ten seriál všichni milujeme, proto si spolu tak rozumíme a proto bychom ho v ideálním světě chtěli točit navěky.
Bude to právě to, co si za pár let, řekněme třeba za dvacet, z doby natáčení Medvěda nejvíc vybavíte?
Mám rád tyhle otázky, protože o té formě nostalgie přemýšlím opravdu hodně. A věci, o kterých si myslíte, že si je zapamatujete, nejsou vždycky ty, co se vám nakonec vybaví. Jsou to spíš takové ty náhodné volné chvíle, kdy zrovna nic neděláte a najednou si řeknete: proč mi tohle přijde tak nostalgické?
Vzpomínám si třeba jen na to, jak jsem se ten den díval z okna a jak vypadal ten výhled. Opravdu mě zajímá, co si zapamatuju z natáčení poslední série nebo z jejího dokončení. A i teď, čtyři roky od doby, kdy jsme začínali, si z první série nepamatuji ty očividné věci. Spíš atmosféru. To, jak jsme spolu trávili čas, ty chvíle mezi tím. Myslím, že právě ty nudné okamžiky, kdy jste úplně přítomní a neděláte vůbec nic, vytvářejí tu správnou nostalgii.
