RECENZE: G20 servíruje akční klišé s prezidentkou drsňačkou

Oscarová herečka Viola Davisová přijala roli, která rozhodně vystupuje z jejího běžného repertoáru. V rozhovoru pro Entertainment Weekly přirovnala svou prezidentskou úlohu ke slavným rolím Harrisona Forda nebo třeba Bruce Willise.

Označila ji zároveň za jakýsi splněný sen, ve kterém se jako „malá holka“ staví velkým chlapům a skládá je na hromádku jakoby nic.

Z jejího úhlu pohledu je tak G20 na Prime Videu úspěšnou reinkarnací považované umělkyně v akční hrdinku, která poctivě naplňuje nečekaný akční potenciál. Film ale naneštěstí není jen o fantaziích a uměleckém rozvoji skvělé herečky.

Jako přímočará jízda určená pro streamovací platformu je G20 zřejmě dostačující. Jednoduchá zábava stojí a padá právě s Davisovou a její příprava a realizace všemožných kousků se budou líbit (především pak souboj v kuchyni).

Prezidentka Danielle Suttonová má ostré lokty a hlášky vykradené z blockbusterů akčních devadesátek dokreslují iluzi.

Příběh je oproti tomu chodící a střílecí klišé, které klade dialogy za sebou podle vzoru jiných více či méně úspěšných bijáků, kde jde o život nejvyššímu americkému politikovi, v tomto případě političce. Nic dalšího v něm však nenacházíme.

G20 se snaží o moderní pojetí, zvláště v Česku aktuálně určitě zarezonuje odkaz na neprůhledný svět kryptoměn. Divák nepřijde ani o takzvaná deepfake videa nebo umělou inteligenci. Nemá rovněž špatného antagonistu, jelikož Antony Starr má svého seriálového Homelandera (Banda) vrytého pod kůží velmi přesvědčivě.

Když ale odvrátíme pozornost od ambiciózní Davisové a technologických rozptýlení, dostáváme jednoduchou pohádku, u které by si hrdinové mnohdy zasloužili být polapeni už jen pro svou naivitu nebo střihovou logiku. Jako akční film G20 nenabízí to pravé napětí, zvraty ani sofistikovaný přístup v souboji se zlem.

Scénář je děravější než státní pokladny zúčastněných zemí, a pokud si z jakéhokoliv důvodu prezidentka Suttonová nezíská sympatie diváka hned zpočátku, díváme se jen na karikaturu agentky s přístupem do Oválné pracovny.

Zřejmě nejvíc ubíjející jsou pak jakákoliv motivační hesla, dialogy o síle v jednotě a tradiční floskule, které mají snímku přidat chybějící koření. To však nefunguje a film tak bude figurovat na čestném osobním seznamu výborné herečky a v zapomenutém okně do filmové historie na vyžádání.

Žadatelé se ale jistě nepřetrhnou, což je škoda, jelikož dobrých filmů s ženskými akčními hrdinkami je jako šafránu a herecké kapacity typu Violy Davisové by si zasloužily lepší text a ambici dostat snímky až na velké plátno.