RECENZE: Brutální starořecké anime končí předčasně a uspěchaně

Diovu krev mají na svědomí američtí tvůrci s řeckými kořeny Charley a Vlas Parlapanidesovi, kteří se řeckým mýtům věnovali už v hraném snímku Válka bohů (Immortals) z roku 2011. 

Oproti tomuto projektu ale rozehráli na seriálovém poli poutavý příběh poloboha Herona, jeho démonického bratra Seraphima a také všech významných Olympanů.

V prvních dvou řadách představili tvůrci na plátně a obrazovce dosud neviděnou Gigantomachii, tedy boj olympských bohů s giganty, ale také Hádovu tragickou lásku k Persefoně, což je ve starověku mýtus, který vysvětluje střídání ročních období.

Obě předcházející řady šly poměrně originální cestou a dokázaly zpracovat nejrůznější reálie ze starých řeckých bájí tak, že se zavděčily i náročným fanouškům, kteří po nocích hltají knihy od Roberta Gravese nebo Eduarda Petišky. Zároveň v nich tvůrci brutalitou některých scén nalákali k obrazovkám i fanoušky popkulturních sérií poslední doby, jako jsou God of War nebo Titan Quest.

Bratři Parlapanidesovi měli v plánu pět sérií, ve kterých chtěli vykreslit tragický příběh bratří Herona a Seraphima, politika Netflixu je nicméně nemilosrdná, proto museli vzít zavděk tím, že celý seriál po třetí sérii uzavřou.

A podle toho bohužel závěrečných osm epizod vypadá. Je na nich naprosto zřetelně vidět, že tvůrci museli tři série vměstnat do jedné, což má za následek uspěchání celé řady linií. Seraphimova cesta za vykoupením z dávných hříchů proto zdaleka nemá tak velký emocionální dopad, jak Parlapanidesovi plánovali.

Zatímco první řady se dají dlouze chválit za originální pojetí a odklonění se od moderních standardů zpracování řecké mytologie, třetí je pravý opak. Návrat zhouby bohů Týfóna a titána Krona coby ultimátních záporáků, kterým musí třetí generace bohů s polobohy čelit, je klišé a viděli jsme jej už v projektech jako Hněv Titánů, Percy Jackson nebo ve hrách Hades II či Titan Quest.

Kronos a Týfón navíc působí tak, že každý měl původně vystupovat v jiné řadě. U prvního jmenovaného rozhodně potěší, že jej dabuje skvělý Alfred Molina, celkově ale ani u jednoho z hlavních zloduchů není příliš prostoru pro budování charismatické zločinecké aury.

Vedle souboje bohů z Olympu se svými předchůdci z neméně slavné hory Othrys Parlapanidesovi sledují také Seraphimovu snahu osvobodit dávnou lásku z podsvětní propasti Tartaros. Tento přízemnější příběh měl podle všeho být hlavní linkou třetí řady a oproti pompéznímu boji bohů s titány je krásně dotažen a nabídne několik zajímavých vyústění.

Třetí série Diovy krve tedy rozhodně nejde ve stopách svých dvou veleúspěšných předchůdců. Je škoda, že tvůrcům nebylo umožněno vyprávění dokončit podle původních plánů a že produkce třetí série připadla zrovna na dobu, kdy Netflix prochází změnou programové struktury.

Na druhou stranu ale buďme rádi, že tento, jak tvůrci uvádějí, zapomenutý mýtus došel svého konce. Jiný projekt vycházející z řeckých mýtů, kterým byl loňský KAOS, se totiž poroučel po první sérii s otevřeným koncem.