RECENZE: Britská série Pod tlakem mění akci v melodrama

Za pětidílnou minisérií stojí Matt Charman, spoluautor oceňovaného snímku Most špiónů. Divák proto očekává chytrý scénář, důkladně vystavěnou politiku a ostré konflikty. Netflix však přináší spíše melodramatický příběh, který spoléhá na rychlé zvraty a stále se proměňující, ne vždy však příliš dobře budované napětí.

Příběh začíná v současném Londýně. Abigail Daltonová v podání Suranne Jonesové je v úřadu premiérky teprve osm měsíců a už čelí dvojímu tlaku. Po razantním seškrtání armádního rozpočtu si znepřátelila vlastní kabinet a zároveň sleduje, jak kolabuje zdravotní systém kvůli chybějícím lékům.

Přesto se pouští do klíčového summitu s francouzskou prezidentkou Vivienne Toussaintovou, kterou hraje Julie Delpyová. Jednání však přeruší zpráva o únosu premiérčina manžela, lékaře Alexe Andersona (Ashley Thomas), který se ocitl v zajetí ve francouzské Guyaně.

Daltonová žádá o pomoc svou kolegyni z Francie, jenže prezidentka Toussaintová hraje vlastní mocenskou hru. Únosci navíc požadují premiérčinu rezignaci, takže se osobní tragédie mění v nebezpečnou politickou partii. Premiérka tak balancuje mezi rodinou, kariérou a vlastní reputací.

Jonesová ztvárňuje premiérku s plnou vážností, ale její postava působí odtažitě a divák si k ní hledá cestu jen obtížně. Naopak Delpyová si roli prezidentky vychutnává. Každá scéna, v níž se objeví, okamžitě ožívá. Její teatrální styl sice balancuje na hraně kýče, ale víceméně funguje.

Ani ji však nebudete mít většinu série rádi, protože s její tvrdohlavostí a motivacemi není úplně jednoduché se ztotožnit. Přesto dynamika obou žen, které se musí potýkat nejen s únosy, ale i s nedůvěrou a misogynií mužských kolegů, patří k tomu nejlepšímu, co Pod tlakem nabízí.

Seriál se nesnaží o realistický pohled do politiky. Zdravotnická krize nebo debaty o migraci slouží jen jako kulisy. Hlavní pozornost patří nezastavujícímu tempu a dramatickým obratům, které mají posouvat děj stále vpřed. Zpočátku to funguje, ale postupem času je patrné, že tvůrci sázejí spíše na rychlý efekt než na realitu a hloubku.

Vedlejší linky, například vztah premiérky s dcerou Sylvií (Isobel Akuwudikeová), dodávají příběhu emoce, ale často se ztrácejí v nedotaženosti.

Ani hlavní padouši (Martin McCann jako John Shagan a jeho nadřízený, kterého by byla škoda dopředu prozrazovat) nejsou zpracovaní tak, aby dokázali skutečně strhnout pozornost. Přesto se daří nabídnout i několik silnějších momentů.

Epizoda, v níž obě političky bilancují svou kariéru a přemýšlejí, jak daleko jsou pro její záchranu ochotné zajít, patří k vrcholům celé minisérie. Právě o kontrast těchto dvou hrdinek, které musí neustále čelit pochybám o své kompetenci, zatímco muži kolem nich sledují jen vlastní prospěch, se celý příběh opírá. Je díky tomu také znát, že seriál režírovaly dvě ženy - Amy Neilová (Hanna) a Isabelle Siebová (Ďáblova hodina).

Série ukazuje, jak snadno se ideály rozplývají v cynické hře o moc. Místo důkladné reflexe však nabízí melodramatické střety a přehršel osobních kostlivců ve skříni, které napětí spíše karikují, než posilují. Sympaticky se ale od jednoho k druhému přesouvají jistě a v rychlém tempu, což slouží ku prospěchu věci.

Výsledkem je thriller, který má spád a je nenáročný, jen z větší části povrchní. Pod tlakem nepřináší příliš silných emocí, úchvatné akce, ani nový pohled na politiku a boj o moc, i tak dokáže pár večerů obstojně zabavit a nikoho zvlášť nepohoršit.