Tiše buší Ploština: Zlínské divadlo uvádí hru o osadě, kterou na konci války vypálili nacisté

Konec druhé světové války přinesl na Valašsko jednu z nejtragičtějších událostí, jakou kdy tento region zažil. Nacistické jednotky v dubnu 1945 jako odplatu za pomoc partyzánskému hnutí vypálily pasekářskou osadu Ploština a více než dvacet jejích obyvatel zavraždily. Z hořícího pekla unikl pouze jeden člověk. Jen část strůjců této tragédie pak byla za svou činnost potrestána.

„Čím těsněji jsem s příběhem Ploštiny propojený, tím víc si uvědomuji, jaké je to mysterium. Kolik se v něm skrývá bolesti, paradoxů, zhmotněné touhy po pomstě, zaslepenosti. Kolik bolavé lidské zkušenosti. Kolik zbytečnosti. Toto nacistické řádění se odehrálo na samém sklonku války, jedenáct dní před Hitlerovou sebevraždou, tři týdny před osvobozením. Vnímám tu tragédii s velkým respektem, v tichu a mlčení. Snažím se přes zkušenost těch, kterých se události osobně dotkly, pochopit taky něco o nás samých, o době, ve které žijeme,“ přiblížil autor a režisér inscenace Dodo Gombár.

Osudy pasekářů, partyzánů, jejich zrádců i nacistických vojáků byly v průběhu let opakovaně zachyceny v různých svědectvích a literárních zpracováních. Už dva roky po události napsal farář Vladimír Růčka knihu Ploština žaluje!.

K nejznámějším literárním dílům patří román Ladislava Mňačka Smrt si říká Engelchen, inspirovaný i jeho vlastní zkušeností z působení u ploštinské partyzánské skupiny.

Gombár se inspiroval nejen těmito dvěma klíčovými knihami, ale i dalšími prameny. Čerpal z historických dokumentů, odborných konzultací s historiky a z autentických výpovědí pamětníků. Neusiluje však o přesnou rekonstrukci těchto událostí, nýbrž o jejich osobní, divadelně pojatou interpretaci.

„Na jedné straně jsem měl silné inspirační zdroje a dobové materiály, na straně druhé to byla volná fabulace, která nenabízí řešení. To ani nejde. Spíš jen klade vedle sebe souvislosti do dějinného a společenského kontextu. Zároveň mi ale šlo i o jistou univerzalitu, memento války, její absurdity,“ vysvětlil Gombár.

Na počátku plánu režiséra Gombára zpracovat tyto události stála zvláštní úzkost z toho, kam se vyvíjí globální prostor. „Nelze přece nevnímat napětí, které pramení z toho, že vliv si rozdělují ambiciózní predátoři, že hlučný populismus ničí a devastuje všechno kolem. Zdá se mi, že se jako lidstvo ocitáme na klíčové dějinné křižovatce. Snažím se uvědomit si, čím můžu já osobně přispět k tomu, aby ten směr, kterým se vydáme, nebyl pro příští generace devastující,“ podotkl režisér.

Na jevišti se během hry představuje téměř celý herecký soubor zlínského divadla. „V roli Ladislava je to Zdeněk Lambor, Radovan Král ztvárňuje faráře Vladimíra Růčku, Rostislav Marek tajemného Muže v obleku,“ přiblížila mluvčí divadla Zuzana Vernerová.

S poutavými kulisami si pohrál scénograf Jaroslav Milfajt. „Vytvořil vizuálně silnou scénu, která přímo odkazuje k minulosti i současnosti samotné Ploštiny. Výtvarnice Linda Holubová navrhla kostýmy, jež ctí dobový kontext. Ale současně se ve hře objevují i alegorické postavy nesoucí archetypální významy,“ poznamenala Vernerová.

Inscenace je součástí regionální dramaturgické linie Fokus: Region, která se v rámci letošní jubilejní 80. sezony zaměřuje na významné osobnosti a události Zlínského kraje. Tiše buší Ploština vznikla ve spolupráci s Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně.

Diváci se nové hry poprvé dočkali v poslední únorový den ve Velkém sále Městského divadla Zlín.