Hlavní obsah

Tereza Boučková napsala prozaické pokračování filmu Smradi

Právo, František Cinger

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Smradi se jmenoval film Zdeňka Tyce z roku 2002 o bolesti i radosti rodičů, kteří se rozhodli adoptovat dva romské kluky. Autorka scénáře, spisovatelka Tereza Boučková, se k tématu inspirovanému osudy vlastní rodiny nyní vrací v románu Rok kohouta.

Foto: ČTK

Tereza Boučková

Článek

Děj je časově omezen rokem od 2. srpna 2005 do 1. srpna 2006, v němž hlavní hrdinka prožívá řadu trápení. Jako scenáristka dalšího filmu vede jednání o tom, zda by ho mohla jako režisérka natočit. Jako matka nejmladšího žáka základky Matěje i adoptovaných romských chlapců Patrika a Lukáše pak zažívá jednu kalvárii za druhou. A jako manželka svého Marka se snaží, aby se rodina nerozpadla úplně.

Děj je časově omezen rokem od 2. srpna 2005 do 1. srpna 2006, v němž hlavní hrdinka prožívá řadu trápení. Jako scenáristka dalšího filmu vede jednání o tom, zda by ho mohla jako režisérka natočit. Jako matka nejmladšího žáka základky Matěje i adoptovaných romských chlapců Patrika a Lukáše pak zažívá jednu kalvárii za druhou. A jako manželka svého Marka se snaží, aby se rodina nerozpadla úplně.

Jaké to je, žít skoro čtyřiadvacet hodin s někým, kdo se odmítá přizpůsobit našemu životnímu stylu? ptá se sama sebe i čtenáře, protože už „dospělý“ Patrik se rozhodl žít na ulici a bez práce a teprve sedmnáctiletý Lukáš zase dává přednost „trávě“ i dalším drogám, které si kupuje za to, co „doma“ ukradne. Mnoho nepomáhá, že je skoro vše pod zámkem, protože ten se dá snadno překonat, nebo prodat něco, co ještě uvázáno nebylo.

Laskavě psaný a přitom děsivý příběh

Co všechno člověk dokáže vydržet? ptá se ještě hrdinka, a čtenář vnímá její snahu znova a znova slepovat vztahy dohromady. Jenže jak k tomu člověk přijde, že si ze státního ústavu vezme v dobré víře malého kluka a po řadě let ho tam musí z nutnosti – na léčení nejen z kleptomanie – vrátit a přitom platit všechno, tedy i ten „nový“ pobyt v ústavu? Kam zmizely prožité roky?

Co všechno člověk dokáže vydržet? ptá se ještě hrdinka, a čtenář vnímá její snahu znova a znova slepovat vztahy dohromady. Jenže jak k tomu člověk přijde, že si ze státního ústavu vezme v dobré víře malého kluka a po řadě let ho tam musí z nutnosti – na léčení nejen z kleptomanie – vrátit a přitom platit všechno, tedy i ten „nový“ pobyt v ústavu? Kam zmizely prožité roky?

Boučková napsala silný příběh, jehož současnost připomínají mj. úvahy o třicetiletém výročí Charty 77, kterou autorka jako studentka podepsala. Skutečná jsou jména chartistek i zkratka A. J. Liehma, rádce a důvěrníka.

Kvalita je v upřímném a odvážném vyslovení problému nejenom literární hrdinky: co vše dokáže člověk ovlivnit a za co by neměl být trestán? Kde hledat naději? V narození dítěte zplozeného nezodpovědným synem s ani ne patnáctiletou dívkou, s níž ho spojoval nejspíš jen volný čas, kromě probouzející se sexuální touhy?

Kvalita je v upřímném a odvážném vyslovení problému nejenom literární hrdinky: co vše dokáže člověk ovlivnit a za co by neměl být trestán? Kde hledat naději? V narození dítěte zplozeného nezodpovědným synem s ani ne patnáctiletou dívkou, s níž ho spojoval nejspíš jen volný čas, kromě probouzející se sexuální touhy?

Propojení několika témat činí z prózy poutavé čtení, které autorka šperkuje řadou podobenství. Obrazným, laskavým jazykem, který je protikladem děsivého děje, jenž však znají moc dobře mnozí rodiče i prarodiče.

Tereza Boučková: Rok kohouta

Odeon, 332 stran, 259 Kč

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám