Tereza Anteneová: Brexit mi sebral pocit evropanství

To se tak stane, že si člověk říká, že ho doma už vlastně nic nedrží a že si konečně může splnit své sny. A kocour Mňaugliš, kterého mám již třináct let, neměl rozhodovací právo. Tak jsem se s pomocí svých dvou kamarádů, přesunula do Londýna. Vše klaplo i díky mé tehdejší šéfové, Jitce Obzinové, která po úspěšných kolech pohovorů umožnila přesun a nástup na nové místo během bleskových třech týdnů. Vše bylo o to jednodušší, že to vlastně bylo v rámci jedné firmy – přesouvala jsem se tehdy na centrálu vlastníka Primy do Londýna. Možná, kdybych měla víc času na rozmyšlenou, rozhodla bych se jinak. Ale tehdy to byl tak milý šok, že jsem sbalila půl domácnosti, kocoura a jelo se.

Ano, nicméně v kanceláři - stala se ze mě nudná kancelářská myš. Ale to byl vlastně fajn odpočinek, protože jsem po více než třinácti letech strávených ve zpravodajství, byla nesmírně vyčerpaná a potřebovala jsem dobít baterky. A říkala jsem si, že se časem uvidí, co dál.

Londýn býval mým domovem. Za socialismu, v osmdesátých letech, jsme tam žili s rodiči, táta tehdy pracoval na ambasádě, ve Strojexportu a máma učila v české školce. Měla jsem Anglii zaškatulkovanou jako zemi zaslíbenou, kde rodina drží při sobě a kde je to hezké. Pohádka skončila v roce 1989, když se hned po návratu do tehdy ještě Československa rodiče rozvedli, což se nicméně stalo osmdesáti procentům rodin, co tam tehdy s námi byly. Jenže od té doby, kdy mi bylo čerstvě devět let, se tak pro mě zkrátka Británie stala jakýmsi živoucím snem, který jsem si vždycky chtěla splnit. A když jsem se nakonec i já sama rozvedla, nestálo už nic v cestě. No a letos v únoru jsem se tady znovu vdala, takže myslím, že to všechno hezky do sebe zapadlo.

Samozřejmě velmi těžko. Byť jsem dnes už dávno doma tady, spíš než v Čechách, kde mám ale stále své kořeny a cítím se k nim připoutaná, což možná souvisí taky s tím, jak člověk stárne. No a brexit mi v tom vykopal pomyslný příkop. Čistě proto, že vám bere jakýsi pocit evropanství. Já jsem se ještě před nabytím britského občanství cítila právě jako Evropanka spíš, než že bych náležela nějaké konkrétní národnosti. Dnes mám občanství dvě, přičemž to britské jsem nabyla těsně před legálním uzákonění brexitu, což mi zjednodušilo život prakticky ve všech směrech.

Nicméně obecně řečeno, na to, aby se brexit stal úspěšným bude potřeba deseti, patnácti let, možná ještě déle, a změny, kterými Británie prochází, ruku v ruce s po-pandemickou situací, nejsou ani zdaleka procházkou růžovou zahradou. Ten život tady je nesmírně krásný, ale také hodně těžký a finančně náročný.

Když jsem byla malá, chodili jsme s tátou na procházky a aby mi to líp utíkalo, vyprávěl mi příběhy o zvířátkách. A speciálně když byl člověk v průšvihu, tak podobný průšvih měla i ta naše zvířátka, a příběh samozřejmě skončil nějakým ponaučením. A mně se to jako dítěti moc líbilo.

No a jedno ráno při čtení nedělníků jsme se s mým Johnem smáli vtipu, kde byl zmíněn ježek a John se na mě smrtelně vážně podíval, a suše mi řekl, napiš příběh o ježkovi. No a mě samozřejmě nenapadlo nic lepšího než si říct, že když to tátovi tak pěkně šlo, mně to půjde taky tak... No, takže ten malinkatý příběh ležel v šuplíku pět let, kdy se psal a nepsal, protože jak taky člověk pracoval, nebyl pořád na nic čas. Jenže potom s pandemií bylo najednou času mnohem víc a já jsem si mohla ten svůj šuplík pěkně uklidit. A jak jsem seděla na zahrádce, psalo se to vlastně samo.

To je myslím jako s čímkoliv jiným. Jen velmi zřídka člověk dosáhne úspěchu úplně sám. Většinou má kolem sebe tým lidí, kteří mu pomohou, a takříkajíc mu kryjí záda. Takže já jsem nakonec také pochopila, že potřebuji minimálně dobrého editora. Toho jsem také nakonec našla, je jím pán, který píše už pětatřicet let pro stejnou věkovou kategorii. A dělal například veškeré příběhy o Garfieldovi, nebo ovečce Shaun pro britský trh.

Byť myslím, že já jsem pro něj byla oříšek, co ho stál mnoho skleniček whisky. Handrkovali jsme se totiž neustále tuhle o jednu větu, tamhle o slovíčko, s tím, že já jsem se na to všechno vždycky musela několikrát vyspat, abych mu nakonec stejně dala za pravdu, samozřejmě. Ale on byl skutečně úžasný v tom, že mi vždy dokázal na rovinu říct, když věci neseděly, jak měly.

Pak jsem taky musela najít ilustrátora, což trvalo řadu měsíců, protože člověk má nějaký obrázek v hlavě a zapadnout do té škatulky je nesmírně těžké. Ale musím říct, že Mike Phillips byl také milionový a se mnou velmi trpělivý, byť má na kontě více než osmdesát knížek a zná ho celá země a vůbec se se mnou nemusel párat, když jsem mu vracela některé kresby a chtěla je předělávat! No a pak člověk potřeboval korektora, designéra, ajťáka na web a další lidi.

Nakonec to byl všeho všudy tým asi sedmi lidí a všechno jelo za pochodu online během pandemie. Dodnes jsem vlastně nikoho z nich osobně nepoznala, což je také dané tím, že jsou roztroušeni po celé Británii. Ale koneckonců, je 21.století a všechno jde, když se chce.

Loni v létě. Vydala jsem si ji sama, protože jsem si to chtěla zkusit jako takový můj malý projekt. A také jsem chtěla mít volnost v rozhodování například ohledně ilustrátora a editace. Byť mi samozřejmě vůbec nedošlo, jaká to bude šílená dřina. Ale všechno nakonec, jak už to tak bývá, pěkně sedlo, knížku jsem vydala a nakonec se i dobře prodává. Pro mě bylo nesmírně důležité vidět jí v knihkupectvích, kde si jí mohou koupit rodiče s dětmi - a to se povedlo.

No, a protože se pro ni nadchl i můj John, který je dětským psychologem, tak jsme jí společně obohatili o koučinkové a psychologické otázky, no a dnes se s ní pracuje i ve školách. Po pandemii to školy přivítaly s otevřenou náručí, protože se děti najednou potýkají s úplně jinými problémy.

Tady v Británii se ale myslím Bodlinkův příběh líbí a dostávám od dětí i od rodičů moc milé dopisy s obrázky a emaily. Ono je to také částečně asi dáno i tím, že ježci jsou v Británii jedním z nejoblíbenějších zvířátek.

A bohužel tu také velmi rychle vymírají. A mně se povedlo oslovit největší ježčí charitu tady na ostrovech s tím, že mě v knížce podpořili a na oplátku zase dostali knížky, a výtěžek z jejich prodeje si nechávají. Takže knížka myslím alespoň trochu pomáhá i samotným ježkům, což je moc fajn.

Budu. Minulý týden jsem doťukla pokračování, ale teď mi to bude zase nějakou chvíli trvat. Než to projde několika koly editací, a tak vůbec. To by mě zajímalo, kolik lahví whisky na to padne tentokrát.

Může se vám hodit na Zboží.cz: