Článek
V Krajině těla přináší každý z umělců osobitý pohled na lidské tělo. Jak ho vnímáte vy?
Tělo se snažím vnímat skoro pořád, při tanci ale nemám moc prostoru zjišťovat, jak se cítím. Pohyby a choreografie nejsou jednoduché, mysl musím spojit s tělem, aby všechno vyšlo a fungovalo. O těle přemýšlím před představením a pak až po něm.
Je to vaše první divadelní role?
V pár inscenacích jsem už byl, ale nikdy ne v Česku. Tohle je poprvé, kdy jsem součástí dlouhodobějšího projektu a svým pražským kamarádům můžu říct, aby se na mě přišli podívat. Spolupráce už vykvetla nejen v inscenaci, ale i ve výstavu koláží.
Tu jste pojmenoval In Our Hands. Proč právě tak?
Většina ilustrací je do koláží spojena se snímky mých rukou. Je to navíc hezká fráze, mít něco ve svých rukách, nejen fyzického, ale třeba osud. Vše, co ve výstavě zobrazuji, ať už jde o přírodu, stavby, technologie, je v našich rukách a máme možnost si zvolit, jak s tím naložíme, jak moc budeme budovat, nebo naopak ničit.
V budově Nové scény Národního divadla, kde vystavuje i hraje. „Člověk by měl propojovat obory,“ říká
Taková rozhodnutí děláme každou vteřinu. Pro mě samotného je to i o tom, jestli se na někoho usmát, pomoci starší paní na schodech, nebo ji ignorovat a jít si za svým.
Z děl cítím environmentální žal, což ve vaší generaci není neobvyklé. Co se sám snažíte dělat pro planetu?
Nejsem žádný ekoterorista, neházím kečup na obrazy, ale mám svoje maličkosti. Nekouřím, snažím se ke svému tělu zodpovědně přistupovat. Pro mě cesta vede skrze lidi, snažím se v nich něco změnit prostřednictvím tance.
Prostupuje tanec celým vaším životem?
Když jsem před patnácti lety s breakingem (jiný výraz pro breakdance) začal, okořenil mi všechno, co šlo. Poslouchal jsem neustále hip hopové písničky, měl jsem i takový trik, ve škole jsem si sluchátko protáhl skrz rukáv do dlaně, o kterou jsem si opřel hlavu, a bez vědomí učitele si pouštěl hudbu na hodinách.
Oblékal jsem se tak, aby mi to bylo na tanec pohodlné. Začal jsem víc cestovat a potkal se s množstvím lidí, což mi pomohlo vylepšit si angličtinu.
Kristian Mensa je mladý tanečník breakdance
Breakdance vás prý tenkrát zaujal na ulici v Paříži, ve volném čase jste však hrál fotbal. Kdyby nebylo tohoto momentu, byl byste dnes možná sportovcem?
Se starším bratrem Markem jsme už předtím sledovali taneční videa na YouTube, zážitek z Paříže nás v našem zájmu jen utvrdil. Hodně jsem hrál na klavír a miloval jakékoliv tvoření, takže bych pravděpodobně spíš našel jinou formu k vyjádření sebe sama.
Člověk by měl zkoušet plno věcí a propojovat obory. Moc nepřemýšlím nad tím, co by kdyby, beru život tak, že je všechno, jak má být. A když s něčím nejsem spokojený, prostě to změním.
V tanečních performancích předvádíte takřka neskutečné pohyby, jako byste neměl páteř. Jak jste překonal prvotní strach, že si ublížíte?
Velkou výhodou bylo, že jsem s breakdance začal relativně mladý, ve věku, kdy mě nic moc nebolelo. Ve fotbalu jsem byl brankář a díky tomu jsem dobře uměl padat a skákat. Zkoušel jsem, kam až můžu zajít. Samozřejmě zranění nastala a že jich nebylo málo. Občas jsem ale spadl tak elegantně, že to vypadalo i líp, než kdyby k pádu nedošlo.
Miles Davis říkal, že to není o špatné notě, ale o té, kterou zahrajete hned po ní, a stejné je to u tance. Mám v sobě určitou záchrannou brzdu.
Kristián Mensa
Když se vrátím k vašemu výtvarnému zájmu, představivost máte obdivuhodnou. Zaujalo mě třeba připodobnění hrací kostky k hlavici kytary, rajčete k červeným boxovacím rukavicím nebo brokolice k atomovému hřibu. Jak vás takové analogie napadají?
Mozek mám vytrénovaný na to, vidět ve věcech něco jiného. Stačí mi zahlédnout dvě tečky a čárku a hned si představuji obličej. Mým cílem je, aby člověk při pohledu na mé ilustrace viděl jako první výsledek, a až po dvou třech vteřinách u něj nastal aha efekt, kdy si řekne, no jo, tam je místo kytary kostka.
Buď přijde samotný nápad, který si uložím do fotografické paměti, anebo si předmět vezmu do ruky, půl hodiny ho pozoruju a snažím se v něm najít co nejvíc kombinací, které si poznamenám. Baví mě propojovat reálný svět se svou fantazií.
V mladém věku za sebou máte řadu úspěchů: publikaci ilustrací v amerických médiích, umístění na mezinárodních tanečních soutěžích, hraní v reklamě módní značky Louis Vuitton nebo v klipu zpěvačky Kylie Minogue. Neberete to tak, že už jste se dotkl kariérního vrcholu?
To si nemyslím, naopak čím víc toho dělám, tím větší mám hlad po jiných věcech. Když mě do videa k písni Magic od Kylie Minogue oslovili, měl jsem obrovskou radost, pak jsem prošel natáčením a zjistil, že i zpěvačka je v uvozovkách normální osobnost.
V klipu se mnou stejně nakonec zůstane pár vteřin záběrů. Řekl jsem si, že tohle není pocit, který chci mít ze své tvorby. Chci z ní být nadšený tak, abych ani nemohl spát. Poslední dobou jsem si oblíbil vedení tanečních lekcí, teď pracuji na krátkém animovaném filmu, jehož část je vidět na výstavě.
Kristián Mensa
Ocenění máte i od předsedy Senátu ČR, přece jen jste ale slavnější v zahraničí než doma. Nemrzí vás to?
Asi ne. Rozhodně nejsem celebrita, kterou by lidé poznávali na ulici, a ani o to nestojím. Jsem vděčný, když v Česku navážu kvalitní spolupráci, na druhou stranu jsem trošku vybíravý a chci dělat jen to, co cítím.
Animaci nyní studujete na soukromé univerzitě. Chtěla jsem se zeptat, zda se jí hodláte živit, což se teď možná jeví jako nepatřičná otázka…
Je to zajímavý obor, který jsem chtěl zkusit, ale teď ke konci studia už vidím, jak náročná práce to je. Raději budu tvořit statické ilustrace.
Po dědečkovi z maminčiny strany máte kořeny v Ghaně, kam jste už i vyrazil pátrat po předcích. Jaké pocity to ve vás vyvolalo?
Napodruhé jsme se s rodinou do země vrátili loni v prosinci. Našli jsme spoustu příbuzných, dědečka jsme už bohužel nestihli. Je to část mě, která je nová a nepoznaná. I když jsem vyrůstal v Česku a africká kultura je mi vzdálená, objevil jsem, co jsem z této větve podědil. Nejen můj starší bratr Marek, ale i dva mladší sourozenci tancují s energií, v níž vidím tamní temperament. Pak je to určitá emoční jednoduchost v dobrém slova smyslu, v Ghaně jsou všichni dobře naladění, nenosí v sobě těžkost.
Kristián Mensa
Může se vám hodit na Firmy.cz: Nová scéna Národního divadla, Café Nona