Spoluzakladatel Studia Kamarád Jiří Chalupa: S Jůheláky se vždycky improvizovalo

Při příležitosti jubilea Déčka jste se při proslovu rozněžnil a řekl jste, že „dítě je v tomto světě něco jako pravda, a to je hodně vzácné“. Jak jste to myslel?

Řekl jsem, že by bylo hezké, kdyby Déčko zůstalo dál dítětem, protože dítě je čisté a je v něm pravda. Může být samozřejmě zlobivé, ale to není důležité. Většina z nás dospěláků se snad snaží dělat věci dobře, ale přece jen život člověka obrušuje. Nedal bych za každého ruku do ohně, že vždycky říká pravdu, protože to není taková ta pravda, jako když k vám přijde dítě s tím svým srdíčkem na dlani. Kéž by byl svět tak nezkažený jako dětské srdce.

U Studia Kamarád jsem vyrůstala. Co vás u tohoto prvního uceleného pásma pro děti tak dlouho drží?

Byla to a je prostě krásná práce. Dnes už to sleduji spíš zpovzdálí, občas napíšu scénář. První zkušební vysílání jsme měli v listopadu roku 1980, kdy se panáci Jůheláci teprve skládali, a od ledna 1981 začalo Studio Kamarád vysílat. Zůstal jsem při něm asi do roku 2000, potom už jsem dělal jiné pořady.

Odkud se plyšové postavy Jů a Hele vzaly?

Musím jmenovat Míru Doubravu, který měl ženu Kanaďanku, a tím pádem viděl do světa dál než my. Věděl, že v Americe existují Mapeťáci, co nejsou lidi ani zvířata, takové neurčité bytosti. Říkali jsme si, že bychom mohli udělat pravidelné pásmo, kde by vedle moderátora takové figury byly. Výtvarník Stanislav Holý navrhl jejich úžasnou podobu, vyšel z Mapeťáků a dal jim českou podobu. Byla u toho Anna Jurásková, která pro ně vymyslela jména Jů a Hele, to je její práce. A režisér Josef Platz tam ještě dokázal obsadit Jiřího Lábuse a Zuzanu Skalníkovou.

Zuzana Skalníková dala hlas zlobivému Mufovi. Jak se dostal k té fajn dvojici Jůheláků?

Přece tam musí být nějaký zlobišák, vždyť i mezi dětmi jsou! Nemůžou být všichni vzorní, to by nikoho nebavilo a ani by to nebyla pravda.

Na jaké nejsilnější momenty během vysílání vzpomínáte?

S Jůheláky se vždycky trošku improvizovalo. Byly tam momenty překvapení a bývaly vtipné. Těšilo mě setkávání s dětmi a potom jsme si tam zvali plejádu úžasných osobností, jako byli třeba Jiří Grygar nebo Tomáš Halík. Chtěli jsme, aby se s nimi děti mohly poznat, aby se také něco dozvěděly.

Troufnu si tvrdit, že se z vás stal odborník na dětskou duši. Změnila se nějak za ta desetiletí, co ji pozorujete?

Dostávám občas otázky, jestli jsou dnešní děti s těmi mobily a internetem jiné, když se svět tak posunul. Myslím si, že nejsou, i když to povrchově tak může vypadat. Dřív ti nejmenší neměli tolik možností, kam mohli unikat. Ale jejich srdíčka a vnitřní cítění jsou stále stejné, i když projevy jsou jiné, to je jasné. Všechno se vyvíjí. Stále ovšem platí, že je třeba s dětmi udržovat kontakt, zvlášť u televizního pořadu.

Jaký recept na děti přes televizní obrazovky stále funguje?

Děti mají rády pravdu, zábavu a hru. Je důležité snažit se dělat pořady takové, aby je bavily, aby byly trochu tajuplné a taky aby v nich byl znát nějaký názor.

Na čem jste vyrůstal vy?

Televize nebyla, takže jsem hodně poslouchal rozhlasové pohádky. Často jsem se při nich bál, připadaly mi temné. Moje pohádky jsou rozhodně veselejší. A také jsem vyrůstal s kamarády a knížkami.

V České televizi jste stále aktivní. Co chystáte?

Teď píšu druhou řadu večerníčků, která se jmenuje Zahrádka pod hvězdami. Je to o Ježíškovi a jeho zahrádce.