Spisovatelka Ruta Sepetysová: Schopnost Čechů klást klidný odpor zlu je až ušlechtilá

Mám, je na něm momentálně třiadvacet nápadů, nikdy nevyprávěných příběhů. Tím neříkám, že je jednou všechny napíšu. Říkám si, že i jiní by měli psát o své zemi, o své kultuře, čímž myslím mladé autory, kteří mají stejně jako já v sobě vášeň pro dějiny.

Ano, je jich dost. Ony jsou také všude kolem mě. Patří k nim třeba vzestup ženských práv v USA, fenomén, který se podle mě ještě dostatečně neprozkoumal. Nebo doba, kdy američtí indiáni ztráceli práva na svou zemi, byli vyhánění z půdy, jež je po staletí živila…

Minimálně jednou ročně, to ovšem mluvím o posledních patnácti letech. Před tím to dlouho ani možné moc nebylo… Můj táta jinak z Litvy odešel s rodiči, když mu byly čtyři roky. Můj děda byl tehdy voják, důstojník. Když se blížili Sověti, raději z vlasti uprchnul. Dalších devět let můj táta tak žil v uprchlických táborech, až poté se všichni dostali do Spojených států.

Protože vždy bojoval za nezávislou Litvu. Proto, když se Sověti blížili (tajná dohoda o obsazení Litvy Sověty byla mezi Němci a SSSR uzavřena v září 1939 - pozn. red.), věděl, že neodejde-li, skončí on i jeho rodina špatně.

Jsem přesvědčená, že by k tomu došlo. V momentě, kdy Sověti Litvu zabrali, skončilo několik našich příbuzných v sibiřských gulazích. O čemž ostatně vypráví můj první román (V šedých tónech - pozn. red.)

Ano, dokonce je to můj cíl. Každý z nás si pamatuje, co četl během dospívání. V téhle době máte v sobě tu pravou vášeň pro všechno, včetně čtení, máte na něj i čas, máte v sobě schopnost soucitu, porozumění. Tedy vlastnosti, které s tím, jak stárneme, slábnou. Proto chci, aby mladí četli, proto pro ně píšu. Tím, že poznají kus historie, budou moci si aspoň kousek z ní přenést do té jejich budoucnosti. Nezapomene se na věci, na něž by se zapomínat nemělo.

Kvůli každé své knize dělám rozsáhlé rešerše. Na každé strávím pět až sedm let. Jeden rok až dva roky z toho vyplním tím, že čtu a poslouchám. Chodím do archívů, hledávám k tématu materiály, odborné studie, prameny. Pak taky cestuju.

Ptám se – pokud to lze – pamětníků. Zpovídám jednoho po druhém. V tuhle chvíli se mi už v hlavě začnou objevovat mé postavy, dějové linie, jež podle potřeby proplétám. Vše se ale snažím psát tak, aby mé romány byly historicky přesné. Říkávám k tomu s oblibou: dobrá beletrie sedí na ramenou literatury faktu.

Původně jsem vystudovala mezinárodní obchod, finance. Taky mě tenhle obor dvacet let živil. Pracovala jsem tehdy pro jedno hudební těleso v Los Angeles. Sepisovala jsem mimo jiné příběhy muzikantů, skladeb… Přitom jsem věděla, že miluju knihy, že bych je jednou chtěla i psát. Jenže jsem v sobě k tomu dlouho nenašla odvahu. Zlomilo se to ve chvíli, kdy se mě po letech naslouchání kdosi zeptal: a jaký je tvůj příběh? Dá se říci, že mě k mému prvnímu příběhu navedli hudebníci. (Smích)

To je skvělá, ale složitá otázka, jen, chcete vědět, kým bych chtěla být, anebo koho mám nejraději?

Pane bože! Přála bych si hodně být maminkou, již jsem popsala v Šedých tónech. Dokázala se v nelehké době vždy zorientovat, dokázala hodně věcí pochopit v detailech, a přitom zůstala laskavá v kruté době, jež lidskosti nepřála. Sama nevím, jak bych se zachovala k nepřátelům, kteří po všech těch hrozných věcech, bolesti, žádali o pochopení. Nejsem světice.

Zaujal mě příběh země, kde v dobách socialismu nikdo nesměl věřit nikomu. Když jsem byla v Rumunsku na jedné ze svých cest, zjistila jsem, jak moc se mýlím v tom, co jsem si dlouho o komunistických režimech myslela.

To, že jako dcera oběti komunistického režimu tenhle systém chápu. Že obecně chápu poválečný komunistický systém ve východní Evropě. V Rumunsku jsem ale zjistila, že tam bylo vše jinak, že ta atmosféra se nikde jinde neopakovala.

Nepřeháním, když řeknu, že tamní teror nedůvěry, atmosféra strachu, beznaděj, o níž jsem slyšela, mi zlomily srdce. Diktátor Nicolae Ceaușescu nastolil systém, v němž nemohl věřit nikdo nikomu ani v rodině. Mizela tím základní lidská pouta. Navíc jsem zjistila, že i pro ostatní lidi mimo Rumunsko je to neznámý jev, něco, o čem vůbec nic nevědí. Proto jsem se rozhodla vše popsat.

Vyrazím někam ven. Jdu se projít. Poslouchám hudbu. Snažím se ze svého vnitřního světa, který patří psaní, vyrazit mentálně, fyzicky jinam. Venku se dívám kolem sebe, třeba jak vše roste. Přitom se snažím, aby si mozek odpočinul. Tím mizí i mé smutky z věcí, o nichž píšu.

Mám jich víc. Hodně mě zaujali vaši legionáři, jejich cesta rozpadajícím se carským Ruskem. Procházím také podklady k Lidicím, Ležákům, k tragédiím 2. světové války. Byla jsem se podívat i na památníky. Začetla jsem se i do podkladů k událostem, jež všemu politicky předcházela: Mnichovské dohody. Po ní zase následovala Jalta. Ty zrady byly hrozné. Jak to mohly ostatní státy dovolit? Jak mohly Československo takhle zradit?

Zatím nad tím vším uvažuji a docházím k tomu, že by se vyjmenované věci daly spojit do jedné knihy. Vrstvila by jednu historickou událost za druhou. Dohromady by je spojila nějaká vlastnost, motiv. Uvažuji-li nad tím nahlas, mohla by to být vaše rezistence, odolnost, jakýsi klidný odpor…

Podle mě tyhle vlastnosti v sobě jako národ máte, jsou s vámi po staletí. Schopnost Čechů klást klidný odpor zlu je až ušlechtilá. Dokázali jste díky ní vzdorovat teroru prostřednictvím umění, hudby, lásky… Mám z vás pocit, že si prosadíte to „své“ jakousi poklidnou, nenásilnou cestou. S čímž ovšem přicházejí i otázky. Jak vypadá klidná vzpoura? Jakou cenu za ni platíte? Jakou cenu jste zaplatili za to a to? Změnilo vás to jako národ? A o tomhle všem by mohla má kniha jednou být.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Sůl moře - Ruta Sepetysová, Musím tě zradit - Ruta Sepetysová, Mlčící fontány - Ruta Sepetysová (2020, pevná)