Spisovatelka Janne Tellerová: Velké existenciální otázky jsou neměnné

Kde se zrodil impulz k sepsání prózy o nihilistickém klukovi jménem Pierre Anthon?

Do té doby jsem psala jen knihy pro dospělé, ale mé nakladatelství si po mně vyžádalo dílo pro mladé čtenáře. Myslela jsem si, že pro náctileté psát nedokážu. Najednou se ve mně ale objevil jakýsi vnitřní hlas, který mi sdělil první řádky: Nic nemá význam, to vím už dávno. Takže nemá smysl něco dělat, to mi došlo zrovna teď.

Představila jsem si čtrnáctiletého chlapce na stromě, který na tohle pomýšlí a co by s tím udělali jeho kamarádi. A náhle jsem věděla, že to je příběh, který musím přenést na papír.

Novelu jste psala jako třicátnice, kdy jste se ponořila do svého dřívějšího já. Prošla jste si jako teenagerka existenciální krizí?

Nenazvala bych to vyloženě krizí, ale jako každý puberťák jsem se přirozeně zabývala tím, co chci v životě dělat. Větší existenciální přemítání mě zasáhlo, až když jsem knihu psala. Být spisovatelkou byl vždycky můj sen a trvalo dlouho, než jsem k němu dospěla, a pak mi konečně vyšla první kniha. Jenže ani ta mi smysl života nepřinesla, takže jsem si kladla otázku, co jiného by už mělo? Pro své dospívající protagonisty jsem odpověď nenalezla.

Dnes už ji máte?

Ano i ne. Nepotřebuju mít nutně na všechno odpověď. Když jsem zaznamenala myšlenky Pierra Anthona, už jsem se jich nebála a se svým hrdinou jsem se ve finále spřátelila. Myslím, že ho má v sobě každý. Někdy od něj prcháme, nechceme ho slyšet, může nás zdrtit. Ten kluk mi spíš připomíná, jak úžasný život je.

Když Pierrovi spolužáci začnou hledat věci mající význam, najdou je v náboženství, vztahu s blízkými nebo integritě vlastního těla. Jaký artefakt, ať už hmotný, či pomyslný, byste na jejich takzvanou kupu významu v knize odevzdala vy sama?

Dnes bych na tuto hromadu položila svou knihu, protože mi změnila život a jeho vnímání. Ve věku hrdinů bych odevzdala zápisník, do něhož jsem si v dospívání psávala příběhy.

Tvůrčí psaní jste nicméně nevystudovala, univerzitní diplom máte z makroekonomie. Literární tvorbě se věnujete od svých pětatřiceti letech. Co vás ke psaní dovedlo?

Psát knihy jsem chtěla odmala, literatura byla celý můj svět. Jako teenagerka jsem publikovala povídky v lokálních dánských novinách.

Pocházím z emigrantské rodiny. Praděda přišel do Dánska po první světové válce z Německa, maminka zase po roce 1945 s Červeným křížem z Rakouska. Moji rodiče neměli žádné vzdělání, a tak po mně chtěli, abych náležitě vystudovala a měla řádné povolání. Umění za něj nepovažovali. I já jsem to viděla stejně, že bych měla mít profesi, která mi vydělá peníze, a ve volném čase si pak můžu psát.

Během svého posledního zaměstnání v OSN jsem si uvědomila, že se svým vzděláním se k zajímavější práci už nedostanu. Tehdy jsem zjistila, že bez psaní nemohu žít. Spisovatelkou jsem se stala, až když jsem doplatila studentský dluh a našetřila si jistý obnos peněz, který je ke startu této kariéry zapotřebí.

Vydání knihy Nic provázely kontroverze, dokonce byla v jednom dánském regionu zakázána na školách. Proč se vzedmula taková vlna nevole?

Vycházela od zletilých, nikoli mladých čtenářů, pro něž byla určena. Hlavně učitelé měli za to, že by žáci tu knihu číst neměli, jinak budou přesvědčení, že život postrádá smysl, a budou hromadně páchat sebevraždy. Diskuse trvaly dlouho, nevěděla jsem, jak na ně reagovat. Lidé si neuvědomovali, že názory Pierra Anthona nejsou mé, ale té postavy. Já pouze předložila otázky, jimiž se beztak všichni zabýváme.

Kniha vyšla v roce 2000, na prahu nového milénia, ještě před událostmi 11. září a nástupem globálních sociálních sítí. Jaké strachy tehdy měla dánská mládež?

Řekla bych, že jejím hlavním problémem byla nuda. Tenkrát se vysílaly reality show typu Big Brother, dost se kladl důraz na slávu. A všechno ostatní bylo optikou tehdejší kultury nezáživné. Život byl pro mladé Dány vcelku snadný, vyrůstali ve velmi bezpečné a bohaté zemi, ještě před vlnou imigrace. Dnešní děti i z movitějších rodin si uvědomují, že život pro mnohé tak jednoduchý není. Dříve tomu tak nebylo.

Kdybyste Nic napsala nyní, mělo by odlišný děj?

Velké existenciální otázky jsou neměnné. Stále na ně nemáme odpovědi a nemyslím si, že někdy mít budeme. Knížku jsem psala v době, kdy už byly mobily i internet, přesto jsem příběh zasadila o devět let předtím, tedy do raných devadesátek.

Asi bych teď pár věcí změnila, ale mnoho ne. Chtěla jsem, aby se děti z knížky pohybovaly ve fyzickém světě. Psát knihu o tom, jak náctiletí zadávají na Googlu otázku, co je smyslem života, by nebylo zábavné pro mě coby autorku ani poutavé pro čtenáře.

Letos v září jste v dopisu tuzemským čtenářům uvedla, že Česko je pro Evropany, zvláště Seveřany, ztělesněním literatury. Jací čeští autoři a díla jsou ve vašem rodišti na výsluní zájmu?

Současné literáty moc nesleduji, ale každý Dán zná a čte Franze Kafku nebo poezii Karla Hynka Máchy. Pak samozřejmě Milana Kunderu, sama jsem četla snad veškerá jeho díla. Všichni také vědí, že váš první porevoluční prezident Václav Havel byl velký intelektuál a výborný autor, což u evropských státníků nebývá zvykem. Když se řekne Česko nebo Praha, představím si kavárny, ve kterých lidé kouří a vášnivě diskutují.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Nic - Janne Teller