Článek
Necháváte se při psaní ráda unést, nebo si většinu příběhu detailně promýšlíte předtím, než usednete k práci?
Spokojená jsem, když toho dopředu vím hodně, ale zase ne všechno. Musím dobře znát své postavy a jsem radši, když mám od začátku jasno, jak příběh skončí.
Zbytek si ráda promýšlím až nad klávesnicí. Je to proces objevování a mám díky němu pocit, jako bych zároveň s psaním vznikající knihu i četla.
Musím vždycky nechat něco otevřené, je to tak pro mě zábavnější. Jinak bych si všechnu legraci užila ještě předtím, než si sednu k počítači, a pak už bych jen zaznamenávala. Vždycky je navíc dobré ponechat prostor pro překvapení, protože múzy někdy vědí víc než já.
Vybavíte si moment, kdy vás múzy hodně překvapily?
Zrovna nedávno, ale protože kniha, které se to týká, ještě nevyšla, můžu vám to říct jen obecně. U jedné z postav jsem si nebyla jistá, jakou měla motivaci ke spáchání hrozného zločinu. A pak se ta motivace najednou vyjevila a bylo jasné, že byla celou dobu součástí příběhu, jen čekala na správný čas k odhalení. Zní to možná nadneseně, ale při psaní je potřeba naslouchat.
Píše se o vás jako o autorce románů pro ženy. Jste s tímto zařazením spokojená?
To je v pořádku. Myslím, že lidé, kterým by se mé knihy mohly líbit, si je najdou. A je pravda, že většinou jsou mými čtenářkami ženy. Snažím se ovšem, aby v mých knihách oproti klasickým romantickým příběhům bylo i něco navíc. Doufám, že to čtenáři vnímají a oceňují.
Něčím navíc může být třeba napětí a lehké tajemno, které se objevují ve vaší knize Jak se dědí tajemství. Jaký byl prvotní nápad, který vás zavedl k tomuto příběhu?
Je za ním poměrně prostý spouštěč. Ujížděla jsem na britské televizní show o záchraně starých panství. Fascinovalo mě, jak náročná a krásná práce to je. A měla jsem pocit, že lidem by se velký příběh, u kterého by se mohli zasnít a trochu uniknout do jiného světa, mohl zamlouvat. Příběh o tom, jaká by asi byla zábava, kdybyste z ničeho nic zjistila, že jste hraběnka. Od té představy se vše odvinulo.
A mimochodem, jedna z mých nejoblíbenějších postav, muž jménem Samir, vznikla díky tomu, že jsem se zamilovala do fotky herce Deva Patela z filmu Lion. Samir do mého příběhu v podstatě vplul z této jediné fotky.
Vaše knihy jsou zasazeny do různých zemí. Cestujete, abyste nasála atmosféru?
Ano, ráda se na místa, o nichž píšu, vydávám, jakmile mě napadne příběh, který chci rozehrát. Třeba má loňská kniha The Lost Girls of Devon (v českém překladu dosud nevyšla, pozn. aut.) musela být jednoznačně situována na jih Anglie. Proto jsem se tam vypravila a objížděla malá městečka, abych je lépe poznala.
Přiznám se, že vždy při těchto výletech navštěvujeme hodně restaurací, což jsou zážitky, které si vždy najdou cestu i do mých knih. Ochutnávání všech úžasných jídel světa pod záminkou sbírání podkladů pro knihu je jednou z mých nejoblíbenějších věcí na mé práci.
Myslíte při psaní na to, jaký dojem byste ve čtenáři ráda zanechala?
Přemýšlím o tom hodně. Jedním z hlavních důvodů, proč píšu, je snaha poskytnout ženám, které tvrdě pracují, chvilku úlevy. Můj syn má kamarádku, advokátku specializující se na imigrační právo. Je to náročná profese, která s sebou často nese mnoho zklamání. Ráda si představuji, že někdo jako ona přijde z práce domů, napustí si vanu s pěnou a se sklenicí vína a s mou knihou na chvilku uteče do jiného světa.
Zároveň se ale snažím, aby mé příběhy nebyly příliš banální, protože pak by postrádaly uvěřitelnost. Přeji si, aby byly zábavné a plné emocí, se kterými se můžete ztotožnit. A musím prozradit, že mám ráda uspokojivé konce. V reálném světě řada věcí dobře nekončí, ale pokud jde o fikci, můžete dát věci do pořádku.
Někdy mám sklon napsat temný příběh o dění ve společnosti, ale pak si připomenu, že chci lidem dopřát pocit klidu, úlevu a chvilku snění.
Z vašich knih je to znát.
Vážím si seriózní literatury, která pojednává o vážných tématech. Sama čtu různé žánry, ale stejně tak si ráda přečtu nějakou oddechovku, protože život není vždy lehký. Je hezké od něj čas od času trochu zdravým a bezpečným způsobem utéct.
Je těžké se držet na hraně oddechové literatury a nesklouznout k přílišné jednoduchosti?
Je v pořádku do knih vetkat těžká témata. Například Olivie, hlavní hrdinka knihy Jak se dědí tajemství, truchlí po své matce. Každý, komu zemřel někdo blízký, zná pocit, kdy chce zvednout telefon a zavolat člověku, který už tu není.
Bavíme se celou dobu o knihách, které dávají možnost úniku. Ale je pravda, že mám i mnoho dopisů od lidí, kteří reagují na některé z vážných témat, okolo nichž jsem své romány vystavěla. Píšou mi, že jim mé příběhy pomohly zpracovat to, čím si prošli. To je pro mě důležité.
V České republice letos vyšla i kniha Když jsme ještě věřily na mořské víly. Co je její podstatou?
Nejdůležitějším motivem je vztah dvou sester a poselství, že občas stačí jediný člověk, aby vám pomohl projít si velmi těžkým obdobím. Tato kniha je i můj hold Novému Zélandu, který miluji.
Může se vám hodit na Zboží.cz: