Hlavní obsah

Spisovatel Ondřej Hübl: Nová generace ztrácí smysl pro humor

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Prozaik a scenárista Ondřej Hübl vydává na Velký knižní čtvrtek svou druhou knihu, dystopický thriller Opona (Druhé město). Jeho literární prvotina, sbírka povídek Hod mrtvou labutí, se dočkala pozornosti i díky televiznímu zpracování v podobě seriálu Zkáza Dejvického divadla. Scénář tehdy Hübl napsal společně s režisérem Miroslavem Krobotem. A také z Opony by měla vzniknout televizní minisérie, tentokrát v režii Jiřího Stracha.

Foto: archiv O. Hübla

Ondřej Hübl píše i scénáře.

Článek

Zápletka Opony se točí kolem zážitkového zájezdu do éry stalinismu. Myslíte, že bychom jako společnost takový zážitek potřebovali?

Potřebovali bychom ho jako sůl. Lidé by si možná uvědomili, že historie se neustále opakuje, jen kulisy bývají trochu jiné. Vždy když vymře generace lidí, kteří si ještě něco pamatují, jsme nuceni si vším ohavným projít znovu.

Teď po letech čtu opět Kunderův Žert, ze kterého v Oponě cituji ten slavný ironický text na pohlednici: Optimismus je opium lidstva, zdravý duch páchne blbostí, ať žije Trockij! Tehdy nebylo a ani dnes už není pro žerty místo. Zkuste si to znovu přečíst, Kunderův román je dnes aktuálnější než v šedesátých letech, kdy poprvé vyšel. A je mi z toho smutno, až mrazivo. Blahobytu, který jsme měli, si nikdo nevážil, protože jsme ho považovali za samozřejmý.

Stejně samozřejmě dnes spějeme ke zkáze. Vždyť i ta rétorika, novinové titulky, závazky a uvědomění si palčivé situace dneška se tolik blíží těm padesátým letům, že by se tam spousta lidí takzvaně našla. Už chybí jen ty šibenice, ale nebojte, to přijde.

Jak se podle vás projevuje, že dnes už není pro žerty místo? Ostatně vaše místy temně humorná, politicky nekorektní kniha vychází za značné mediální pozornosti v rámci Velkého knižního čtvrtka…

Nemyslím to tak, že by humor někdo zakazoval, spíš se mi zdá, a rád bych se mýlil, že nová generace poněkud ztrácí smysl pro humor. Je příliš vážná a smutná. Role oběti je asi dost pohodlná…

Nevím, jestli je má kniha temně humorná, měla by být hlavně napínavá, ale kolega, který ji četl, se pořád něčemu pochechtával. Tak jsem tam asi nějaký humor, možná nechtěně, propašoval. Asi to jinak neumím.

Hlavní hrdina vaší knihy je podnikatel, který chce vyléčit svou dceru z levičáctví. Dává vlastně dnes, v časech globálních výzev, smysl dělení na pravici a levici?

Předobraz mého hrdiny není podnikatel, který s něčím kšeftuje, ale člověk, který na začátku devadesátých let, v době opravdové svobody, založil na studentské koleji softwarovou firmu, z níž se po dvaceti letech stane miliardový gigant, o který se perou finanční skupiny a investoři. Z ničeho vybuduje velký byznys. Jeho dcera ale proti kapitalismu bojuje, chce naivně nastolit nové pořádky. Chce brát, aby mohla rozdávat.

To je to dělení. Někdo buduje, a tím dává lidem práci, peníze a hodnoty, jiný si myslí, že má každý na všechno nárok a že bohatství by se mělo sdílet. Všímáte si, že to je jen hra se slovy? V padesátých letech se znárodňovalo, nyní mají noví komunisté vlhké sny ze sdílení bohatství. Je mi jedno, jak to kdo nazývá, pro mě je to totéž.

Dnes opravdu nemám strach ze staré levice, z Vojtěcha Filipa, který se rýpe v hlíně na své zahrádce někde v Jindřichově Hradci a má doma vyleštěnou bustu Lenina, ale z nových komunistů, kteří se tak nejmenují a mají plnou hubu svobody a demokracie. A tím braním nemyslím jen majetky. Levici chápu tak, že nám chce sebrat celý náš svět, i myšlenkový a hodnotový, a přetvořit ho podle sebe a svých pokřivených pravidel. Globální výzvy, jak to nazýváte, jsou pro mě jen derivátem boje za lepší zítřky pod praporem strany, vlády a SSSR.

Opona je především thriller. Jaký máte vztah k takzvané žánrové, někdo by řekl nízké, literatuře?

Mám dobrodružné knihy rád. Čtu sci-fi, mám rád špionážní romány Le Carrého nebo Forsytha, mám rád magické realisty Salmana Rushdieho, Petra Stančíka nebo geniálního Michala Ajvaze. Včera jsem dočetl vynikající Anomálii od Hervého Le Telliera, který za tu knihu dostal Goncourtovu cenu.

Ale sci-fi nemusí být jen o zlých robotech. Víte, že třeba i Vladimir Nabokov napsal knihu, jež se odehrává na alternativní Zemi, která se jmenuje AntiTerra a kde ruská šlechta ovládá Spojené státy americké v alternativní realitě šedesátých let? Kniha se jmenuje Ada aneb Žár a je to veliké dobrodružství. A také velmi vysoká literatura, stejně jako knihy výše zmíněných autorů, o tom snad nikdo pochybovat nemůže.

Opona by měla vzniknout i jako televizní minisérie, podle své první knížky Hod mrtvou labutí jste spoluvytvořil seriál Zkáza Dejvického divadla. Je nějaký bytostný rozdíl mezi psaním literatury a psaním televizních scénářů?

Je to veliký rozdíl. Knihu píšete sám, pro sebe, spolu s tím druhým, divným já ve vás, zpovídáte se jen sobě. A když pohoříte, je to váš průšvih. Scénář píšete pro někoho, pro diváky, pro režiséra, pro producenta, který na to musí sehnat peníze. Scénář pořád přepisujete, podle dramaturgických a režijních poznámek, je to drsné řemeslo, které nevím, jestli někdy zcela ovládnu. A když pohoříte, tak se to buď nenatočí, nebo v horším případě někdo přijde o velké peníze.

Literatura je mnohem svobodnější. Ale zase skoro nikoho nezajímá. Nás bláznů, co si pořád kupujeme nějaké knihy, je děsně málo. Myslím muže, a já asi píšu víc pro muže. Knihy kupují především ženy, které většinou chtějí číst o vztazích, o lásce nebo tragédii. Přiznám se, že jsem do Opony navrch přidal deset deka lásky a dvacet deka vztahů. Ale domnívám se, že před natočením to možná bude chtít ještě rozbourat, vykostit, zbavit přebytečného sádla.

Může se vám hodit na Zboží.cz:

Reklama

Výběr článků

Načítám