Článek
Jaké byly počátky kapely?
Sahají do konce osmdesátých let, kdy ji založili kluci na jednom brněnském gymplu. Já tenkrát zpíval se skupinou Karlův skok a oni za mnou přišli s tím, jestli bych k nim nešel zpívat, že hrají klasický hard rock. Odpověděl jsem, že to není zrovna můj šálek čaje, ale že to zkusím. Vedla mě k tomu skutečnost, že ve Škaredé holce byli dobří muzikanti.
Začal jsem tedy zpívat hard rock. Po revoluci jsem se ale rozhodl cestovat po světě. Odjel jsem, dlouho se nevracel a oni přijali jiného zpěváka, kluka, který jim psal texty.
Byla inspirací pro název kapely nějaká skutečná škaredá holka?
V názvu nejde o holku, která by byla vizuálně škaredá. Tehdejší členové kapely měli na mysli holku, která se nehezky chová k ostatním, hlavně ke chlapům. Saxofonista a grafik René Senko, který mě provází celý můj hudební život, později vymyslel znak kapely. Ze starého Rudého práva, ještě předrevolučního, vzal fotku nějaké turecké modelky, jež v Berlíně seděla jako předloha jednomu sochaři, a neupravenou ji použil. Používáme ho dodnes.
Kdy jste se do kapely vrátil?
V roce 1992, když jsem už byl z cest zpátky. Fungovali jsme ještě asi tři roky. Bylo to nádherné období, dost jsme hráli. Třeba s britským zpěvákem Nikkim Suddenem jsme byli na evropském turné, dostali jsme se do klubů, o kterých jsme do té doby jenom četli.
Myslím si, že jsme měli dobře našlápnuto. Pak se ale někteří členové odstěhovali z Brna, jiní založili rodiny, přišly i další hudební projekty a Škaredá holka skončila.
Vraceli jste se pak na pódia?
Hráli jsme na pár večírcích a oslavách, ale oficiální koncert jsme neměli.
Kdy jste se tedy začali znovu formovat?
V roce 2016 natočila skupina Ukulele Orchestra jako Brno, v níž někteří členové Škaredé holky působí, několik skladeb naší kapely v úpravě pro ukulelární orchestr. Myšlenka na návrat ale přišla až jeden večer roku 2018, kdy jsme hráli na šedesátých narozeninách Štětináče, majitele brněnského Yacht klubu. V něm jsme předtím zadarmo zkoušeli, stejně tak tam měli zkušebnu Z kopce, Dunaj a řada dalších brněnských kapel. Ty všechny se sešly a Štětináčovi na jeho oslavě zahrály.
Potom se nic nedělo, následně jsem měl zdravotní problémy a pak přišel covid. Mezitím jsme se nicméně průběžně domlouvali na tom, že kapelu obnovíme, no a když byl covid, řekli jsme si, že je nám všem přes padesát, a když to neuděláme teď, tak už nikdy.
Zalezli jsme do zkušebny, oprášili starý repertoár, vznikaly nové písně. Byli jsme jako malí kluci, kteří si užívají to, že mají kapelu. A užíváme si to pořád.
Koncerty v pandemické době nebyly, a tak jste šli rovnou do studia. Co přesně jste nahráli?
Ty písně lze rozdělit do tří skupin. Základem jsou staré, které nikdy nevyšly a my věděli, že jim to dlužíme. Natočili jsme i některé z těch, které byly napsané, ale my je nikdy nehráli. Třetí skupinu tvoří skladby úplně nové.
Bylo jich víc než jen na jedno album?
Natočili jsme jich jednadvacet. Když jsme je rozeslali lidem z branže, měli jsme na ně dobré ohlasy a vydavatelství Smile Music nám nabídlo, že je vydá. Naše původní představa byla, že to bude na vinylovém dvojalbu. To nám ale vydavatel rozmluvil, a tak jsme se dohodli, že v lednu vyjde první album a v prosinci druhé. Bude se jmenovat Hnaný větrem.
Budete koncertovat?
Jakmile to půjde, tak ano. Máme pořád obrovskou chuť, nějaké koncerty na jaro už se rýsují. Osobně mám velkou radost z toho, že můžu zpívat česky a že jsou v kapele vynikající muzikanti, s nimiž je radost pracovat.
Textová část je podle mě také velmi kvalitní. Co text, to básnička, která má sdělení. Jejich autorem je Jirka Strážnický, v kapele ho bereme jako nehrajícího kapitána.
Ve své hlavní skupině Čankišou jste zpíval smyšlenou řečí čankštinou…
Vždycky jsem byl přísný na texty a to byl důvod, proč jsem v Čankišou chtěl zpívat čanksky. Napsali jsme české texty, ale v žánru world music pro mě zněly tak zvláštně, že jsem nebyl schopen to skousnout. A tak jsme vymysleli vlastní jazyk.
Ve Škaredé holce vím, o čem zpívám a proč to zpívám. Texty jsou hodně niterné. Jsou o strachu, fobiích, pocitech, které jsou až hmatatelné, trochu o alkoholu, trochu o škaredých holkách. Je to malování slovy, které mám moc rád.
Co znamená existence Škaredé holky pro vaši domovskou kapelu Čankišou?
Jestli se bude hrát tak jako doteď, mohou docela klidně existovat vedle sebe. Čankišou je mé miminko, vychoval jsem je od kolébky a mám ho rád. Po dvaadvaceti letech na scéně je ale v opožděné pubertě a trochu zlobí.
Potřebovali jsme si trochu oddechnout, což nám umožnil koronavirus. Teď začínáme opět zkoušet a uvidíme, co vymyslíme.
Může se vám hodit na Zboží.cz: