Článek
Jak k tomu došlo?
Dostal jsem nabídku z ministerstva kultury. Pravděpodobně už v oboru působím tak dlouho, že jsem byl osloven. Po počátečních peripetiích jsem se rozhodl na nabídku kývnout. To ale neznamenalo, že jsem automaticky jmenovaný národním expertem. Ještě to museli akceptovat v Bruselu.
Akceptovali to, jak je vidět.
Vypadá to, že ano. I když nyní, na začátku července, to ještě není papírově dotažené.
Co si mám pod pojmem národní expert představit?
Musím se přiznat, že pozici národního experta jsem objevil, až když mi byla nabídnuta. Také jsem nevěděl, co znamená. Pokud jsem to dobře pochopil, má každý stát právo mít svého národního experta v oblasti, kterou považuje za důležitou. Ten expert působí v Bruselu jako jakási spojka k institucím Evropské unie. To je jedna varianta.
Druhá varianta je, že si jednotlivé instituce Evropské unie samy vyžádají národního experta na nějakou pozici. To se stalo v mém případě.
Máte představu, co bude vaše práce obnášet?
Tato pozice je spojena se správou umělecké sbírky. Zní to trošku neurčitě, ale je to v podstatě úplně stejná pozice, jakou zastává kterýkoli kurátor sbírky u nás v českých galeriích. Jeho prací je sbírkové předměty nějakým způsobem evidovat, schraňovat, pečovat o ně, inventarizovat, digitalizovat, ale třeba i půjčovat na výstavy.
Není vám líto, že po dvanácti letech opouštíte libereckou galerii, kterou jste povznesl?
To mi asi teprve přijde líto, protože do Bruselu bych měl nastoupit až od listopadu. Takže možná v říjnu, až bude po poslední vernisáži, budu předávat hesla k počítačům a podobně, mi to možná dojde. Zatím si myslím, že je to velká výzva. Velká příležitost.
Léto strávíte ještě v Oblastní galerii v Liberci. Co nabídnete návštěvníkům?
Jako většina muzeí a galerií jsme museli kvůli koronakrizi předělat plán a přeorganizovat výstavy, některé vypustit, některé přesunout. Od června ale fungujeme. V takzvané Bazénové hale je výstava Interference umělců Josefa Šafaříka, Adély Bébarové a Dávida Sivého. Je vytvořená přímo pro to místo a pomocí jednoduchých zásahů do prostoru jej přetváří tak, aby ho návštěvník vnímal jinak než při normální návštěvě.
Pokračuje také výstava z našich sbírek Geometrické struktury, která je poctou Zdeňku Sýkorovi. V rámci naší dramaturgie, kdy představujeme české Němce, kteří žili v Československu do roku 1945, jsme otevřeli výstavu Eugena von Kahlera.
Ve spolupráci s cenou Jindřicha Chalupeckého je připravena výstava Marie Lukáčové. V Grafickém kabinetu máme práce Marie Nekolové. Je to grafička a malířka, která dlouhá léta žila stranou veřejného zájmu nedaleko Liberce, v Žibřidicích, a tvořila v podstatě do šuplíku. Když se stěhovala do domova důchodců, nabídla nám své práce. Váhali jsme, protože takových nabídek máme víc, a ne vždycky díla dosahují takových kvalit, abychom měli zájem je vystavit. I tady v tom případě jsme trošku váhali, ale pak tam jela kolegyně, která má na starosti sbírku grafiky, a vrátila se nadšená. Je to velký objev.
Žijete v Německu, v Žitavě. Jak jste zvládal dojíždění do galerie v době koronakrize?
Galerii jsme zavírali 12. března. Pak jsem ještě dvakrát třikrát jel do Liberce, ale onemocněl jsem. Ne koronavirem, ale během týdne, co jsem byl doma, se zavřely hranice a už jsem se do Liberce nedostal. Bylo možné do něj jezdit, ale za podmínek, že když překročíte hranice, musíte být čtrnáct dní v karanténě a pak musíte čtrnáct pracovat. Ale přesně čtrnáct dní, protože kdybyste pracovala jenom třináct, tak by vás příště už nepovažovali za pendlera a nepustili by vás. Byl to absurdní. Ale zvládli jsme to, i s negativním testováním.
Jste liberecký rodák, co vás přivedlo do Žitavy?
Narodil jsem se v Liberci, vystudoval jsem tady a s výjimkou studia na vysoké škole jsem tu žil pořád. Manželka ale dostala v Žitavě práci učitelky. Hledali jsme bydlení, ale v Liberci byly ceny poměrně vysoké. Přemýšleli jsme, že bychom bydleli mimo něj a oba dva dojížděli, a nakonec jsme si řekli, že to zkusíme v Žitavě. Je tam krásně a Čechů v ní žije docela dost. Poslední oficiální číslo, které jsem zaznamenal, bylo asi 250 těch, kteří jsou přihlášeni k pobytu.
Jak nahlížíte na své dvanáctileté působení v čele Oblastní galerie?
Nastupoval jsem s nějakou vizí, která byla definovaná tím, že jsem galerii viděl zvenčí. Myslel jsem si, a teď se za to omlouvám, že moc nefunguje. Když jsem se stal její součástí, musel jsem své původní představy korigovat, protože galerie v podstatě fungovala, dělala, co má dělat, akorát měla smůlu na rozpočet, který jí mnoho nedovolil. A chybělo jí vybavení a zázemí, aby mohla fungovat, jak si zaslouží. To všechno se spojilo, když jsme se přestěhovali do současné budovy bývalých lázní. Máme větší a lepší prostory pro zaměstnance a návštěvníky a podařilo se navýšit rozpočet takovým způsobem, že můžeme normálně žít a dělat to, co máme. Jsem rád, že jsem mohl být u toho.