Saxofonista René Junior: Hudba u mě vyhrála nad vším

Přesně tak. Dříve jsem hodně sportoval a hrál mimo jiné i hokej. Vzít si brusle je pro mě skoro totéž jako vzít si boty, nečiní mi problém jezdit na ledě a přitom hrát. Je to docela legrace.

Strojařinu na ČVUT, jsem inženýr.

Po promoci jsem pracoval v konstrukční kanceláři. Hudba u mě ale postupně začala převažovat, začal jsem více hrát na soukromých akcích. V momentě, kdy mi ve firmě vypršela smlouva, jsem se rozhodl v zaměstnání nezůstat. Řekl jsem si, kdy jindy dělat hudbu než teď. Lákalo mě cestování, což byl také jeden z důvodů, proč jsem si ji zvolil.

Učit se hrát na saxofon jsem začal přibližně ve druháku na vysoké. Kromě studia a muziky jsem se navíc věnoval bojovému umění, a to na profesionální úrovni coby učitel. V jednu chvíli jsem měl tři práce naráz. Muzika ale vyhrála nad vším. Na životní změnu jsem se samozřejmě připravoval už dříve. Je potřeba do toho dát i trochu logiky a selského rozumu. Začal jsem si tvořit finanční rezervy, abych během prvních měsíců neskončil pod mostem.

Celý ten příběh začal ve školce, kde paní učitelka Vyhnalová hrála na klavír a my děti zpívaly. Nejspíš jsem byl jeden z mála, který zrovna tleskal do rytmu, protože pak mamince řekla, že jsem šikovný, a poradila jí přihlásit mě do hudebky, kam jsem poté docházel. Mým prvním nástrojem byla flétna, na niž jsem hrál pět let.

Byl jsem ale relativně energické, sportovně založené dítě a moc mě nebavilo cvičit doma etudy. Raději jsem před domem hrál fotbal. Chtěl jsem přestat, ale kvůli rodičům jsem pokračoval dál, jen s jiným instrumentem. Přešel jsem na klarinet, u kterého jsem nakonec vydržel více než deset let.

Na střední škole jsem hledal kapely, s nimiž bych mohl hrát. V každé mi řekli, že sice hraju dobře, ale že potřebují saxofonistu. Jednoho dne jsem si řekl, že se tedy naučím na saxofon.

Tím, že už jsem měl hudební základy a šlo o obdobný nástroj, to pro mě bylo snazší. V té době jsem navíc dosáhl poměrně vysokého stupně v bojovém umění Wing Tsun, a když něco ovládáte velmi dobře, učit se něco jiného vám potom jde mnohem rychleji. Víte, na co se soustředit, co je důležité a co ne.

Briana Simpsona jsem oslovil sám. Líbil se mi jeho styl a dnes hraju ve stejném duchu. Brian na to kývl, měl jsem vlastně štěstí. Vděčím mu za to, že mi dal možnost se veřejně ukázat, a zároveň jsem rád, že jsem ho nezklamal.

Mallorský festival pro mě představoval vstupenku na mezinárodní scénu. Toto vystoupení pro mě bylo nesmírně důležité. Už jen proto, že tamější publikum je velice kvalitní, mezi diváky byli pracovníci různých rádií. Šlo mimo jiné o lidi, kteří dnes mé skladby hrají.

Na první desce jsem pokračoval na vlně smooth jazzu. Objevil se na ní i Brian, který je mistrem světového jména. Na základě této spolupráce jsme podnikli turné se zastávkami v Londýně, Madridu a Praze.

Především je to dané naší kulturou, smooth jazz tu nemá žádnou tradici. Češi nejsou na tuto muziku moc zvyklí, mám pocit, že jsem její tuzemský průkopník. Začínáme ale být vzdělanější a přístupnější jiné hudbě. Instrumentální muzika je krásná a každému dává různou představu korespondující s tím, co právě vnitřně prožívá nebo jak se cítí. Každý by měl mít minimálně jednoho tvůrce, jehož by poslouchal.

Mám jich spoustu. Poslouchám de facto všechno, inspiruje mě cokoli. Může jít i o melodickou linku ze zcela jiného směru, jež mi dá podnět, který začnu rozvíjet vlastním způsobem.

Rozhodl jsem se ji udělat modernější, více pro lidi. Už jen proto, že se nacházíme v Evropě, která je ve světě známá i díky elektronické hudbě. Písně jsou vesměs taneční, mají větší energii, zatímco na prvním albu byly spíše relaxační. Vytvořili jsme tak jakousi evropskou odnož smooth jazzu.