Článek
Aids zvolil úsporný styl, zaměřil se na introspektivu a upřímné vhledy do každodenní rezignace, která prostupuje vypravěčův život. Oproti jiným knihám, pohybujícím se na tomtéž půdorysu, není autor nikterak okázalý, ale ani cynický. Čas líně plyne a Aids ho tak tak zvládá popisovat. Je to lapidární a stačí to.
Oproti tomu Baletky (Paseka 2020) Miřenky Čechové hýří energií. Zatímco Aidsův vypravěč dochází na prahu čtyřicítky k letargickému sebepřijetí, kdy na sebe po předchozích zkušenostech odmítá klást jakékoli nároky, Čechová dává čtenářům nahlédnout do úplně jiného životního období – dospívání. Specifikum baletní konzervatoře, která je pro hrdinku vysněným prostředím, zesiluje fyzičnost prožitků, spojených s až absurdními nároky na mladé ženské tělo. O tom, jestli uspějete, mnohdy nerozhodujete ani vy sama. Stačí, aby vám narostla prsa, a sen o Labutím jezeře se rozpadá. A spolu s ním všechno, čemu jste dosud věnovala veškerou svou energii.
Miřenka Čechová
Autoři prokládají svůj text básněmi, respektive deníkovými zápisky. Poezie Elsy Aidse působí spíše jako hlubší ponor do již řečeného, nový opis skutečnosti. Básně jsou v textu jakoby navíc, ale přitom přesně na místě – jako myšlenka, která člověku dává možnost se na chvíli zastavit. Čechové autenticita, vytržená z vlastních deníků z doby dospívání, má v něčem opačný efekt. Vnáší do prozaického díla chaos. Dělá to však s citem pro dramatickou stavbu. Když autorka mezi přímočaré, ale zároveň mírně stylizované řádky o tom, která ze spolužaček si začala píchat perník, jací muži před internátem onanovali nebo co za trest si kdo vysloužil drzostí v hodině, vkládá své syrové pubertální zápisky, dává mezi oba styly vyprávění jasné dělítko. Tady je příběh a tady jeho inspirace.
Obě knihy, vydané během minulého roku, vnesly do české literatury specifický rozměr autenticity. Nejde ani tak o to, že reprezentují osobní styl prózy, jako o to, co nám skrze ni říkají o realitě každodennosti. Novela Elsy Aidse prezentovaná jako „autoportrét zaostřený na nejbližší okolí“ a román Miřenky Čechové „o tanci, divokých devadesátkách a hledání sebe sama“ pracují s u nás ne tolik běžnými principy feministického vyprávění, případně zkušenostmi nižších sociálních tříd.
Esej Evy Klíčové: Za českou literaturu radikálnější
Vtipně se při jejich četbě ale vtírá ještě jedna myšlenka: mohla by novelu o opuštění rodiny stejně lapidárně shrnout žena a jaké by byly zážitky mladého, dospívajícího sportovce-muže?
Bez ohledu na obojí nicméně zamrzí, že ani jedna z próz není v nominacích na letošní Literu. Zasloužily by si to.
