Článek
Moc bych se z toho nestresoval. Jestli má psycholog pravdu, je to důkaz, že lidi si rychle zvyknou na všechno. Na karanténu i návrat z ní. Není koneckonců důvod, proč by neměli být z normálu vystresovaní. Náš normál (starý, nový i ten staronový) je stresující dnes a denně: strachem o práci, bydlení, planetu, zdraví, děti, bojem s pitomými sousedy i hrabivými podvodníky. Život v 21. století jednoduše znamená úzkost, depresi a třes rukou.
Máme ještě štěstí, že stres z normálu je u nás menší než třeba ve starém Římě. Římští císařové museli na uvolnění všeobecného stresu z normálu pořádat hry, ve kterých se zabíjeli lidi. Buď do sebe vzájemně sekali s jinými lidmi, popravovali se různými tvořivými způsoby, nebo je žrala zubatá zvířata. Ave Caesar, jdoucí na smrt tě zdraví!
Dneska nám místo smrti stačí dívat se na lásku. „Reality“ shows jako Love Island či Too Hot to Handle zavřou bandu napumpovaných modelů a modelín s podprůměrným sebeovládáním na jedno místo a nechají pracovat hormony. Nuda, vedro a postadolescentní věk postupně udělají svoje bez ohledu na všudypřítomné kamery. Tvůrci přitom správně počítají s tím, že potlačovaná touha je mnohem víc sexy než otevřené porno. Čistá práce.
Štefan Švec (1978) je publicista a kritik.
Ve srovnání s gladiátory propíchanými trojzubcem jde každopádně o civilizační skok. Dočasný feromonový rauš z Too Hot to Handle nám pomáhá přežívat normál, ať už o něm psychologové říkají, co chtějí.
Vytržení z normálu je stresující podobně jako návrat do něj a největší normál je stejně stav, který existuje před narozením a po smrti. V něm budeme nejdéle. Že je jakákoli změna tohoto normálu (včetně celého našeho života) v principu stresující, vidíme na naštvaných výrazech zombies v příslušných filmech.
