Článek
Podobně mě nechává chladným, visí-li toaletní papír na držáku cancourem u zdi, či ode zdi. Nebo způsob otevírání krabicového mléka. Z jaké strany se loupe banán. Je mi srdečně jedno, jestli je pizza Havaj legitimní jídlo, či ne a zda se má k těstovinám jíst eidam, nebo parmazán. A s obdivem pozoruju lidi, kterým to jedno není.
Mít jasný názor na zbytečnosti je nádherný druh šílenství. Pozorovat zápal, se kterým nadšenci prosazují Pravdu, někdy člověka vede až k tomu, že před nimi začne zkusmo hájit opačný názor. Jako když si šťouchnete tyčkou do ježka, jestli prskne.
Lidé s Pravdou ale nejsou jediné zajímavé bytosti na světě. Mou kamarádku Vendulu fascinují rybáři. Sleduje jejich facebookové stránky a lajkuje fotky, na kterých muži v nepromokavých kalhotách šťastně drží velké studenokrevné úlovky. Pak nám je s rozzářenýma očima ukazuje a říká: „Já chápu, že to je alchymie, ty krmiva a zasekávání a tak. Ale ten pán je doopravdy hrdej na to, že přelstil rybu. Rozumíte? Je chytřejší než ryba. Neuvěřitelný.“
Kolegu Martina zase přivádějí v úžas sportovní fanoušci. Jak se kolektivně převlékají do barevných oblečků, chodí mrznout na nepohodlná sedátka s předraženým pivem a dokážou ze sebe destilovat reálné emoce kvůli hře, která záměrně vůbec nic neznamená.
Zajímavých, ba nepochopitelných lidí je prostě nespočet. Mám podezření, že schopnost okouzleně je pozorovat je základem literárního talentu. Toho, který vůbec nesouvisí s písmenky a romány.
Nedávno mi bratranec, který rybaří a fandí Viktorii Plzeň, řekl: „Vy, lidi s knížkama, jste neuvěřitelně zajímaví. Hodiny sedíte na místě, otáčíte papíry, co vypadají všechny stejně, a máte u toho halušky jak zfetovaný.“
Postřeh jako od Shakespeara.
