Článek
Fosse totiž neopíjel sebe ani čtenáře peripetiemi příběhu krachujícího malíře Larse Herterviga, nějakou přemírou epického vyprávění, ale hutně vypisoval podivné vnitřky hrdinů a jejich i našeho světa, kde se odehrávají neviditelné, avšak rozhodující bitvy o osobní i kolektivní Já. Ukazoval, že ty opravdu důležité věci se dějí na okrajích, v extrému.
Ještě to někdo dokáže, říkal jsem si tehdy – psát, a ne povídat, ne „podcastovat“ o zážitcích vlastního života. Fosse šel na hranu literárních možností, na hranici mezi rozumem a šílenstvím, která zároveň sbližuje i rozděluje a taky otevírá cestu k existenciálnímu poznání – ustavuje i ničí vědomé Já.
Až později jsem ve Fosseho esejích našel onu slavnou pasáž, v níž se vyznává z magického okouzlení indiferencí, tedy absencí rozdílu.
Psaní je podle Fosseho nerétorické, nic nevypráví ani nesvádí do příběhu. Má naopak schopnost překonat rétoriku, jež je příliš zakleta do emotivních protikladů: „Jenom postava, které chybí jazyk, je svobodná. A nemít jazyk znamená nenést v sobě diferenci, odlišnost. A to je Bůh. Aktivní psaní musí v jistém smyslu neustále obnovovat touhu po něčem, čemu chybí diference, touhu po božském. A něco takového můžete snad zachytit v dobrých románech.“
Nobelistka zachraňuje paměť. Sloupek Petra Fischera o Annie Ernauxové
Fosseho psaní je v tomto smyslu věčné, protože není nijak fixováno na společenské dění, ve kterém vyrůstá, oslovuje nečasovostí, formováním něčeho, co nemá tvar ani ho nehledá. I když to taky není přesné, protože dnes, kdy je depresí nebo úzkostí postižen každý druhý, neboť je v době perverzního nadbytku sebesdělování tak těžké nést vlastní existenci, se cesta psaním k hranici melancholie stává velmi záslužnou společenskou výpravou.
Právě tohle, píše Jon Fosse ve svých esejích, umí literatura nejlépe: propsat se k něčemu tak prchavému, a přitom ne virtuálnímu, naopak možná nejreálnějšímu, jako je lidská duše, jako je Bůh.
„Nejsem religiózní člověk, ale religiózní autor,“ přiznává Fosse. Sám v Boha nevěří, dotýká se však jeho práce, splétání nitek existence, která se neustále rozpadá a skládá.
Nobelova cena za „indiferentní božské psaní“ – daleko předaleko se letos odvážil Nobelův výbor…
