Nucené vášně jsou vždycky falešné, říká Xavier Galmiche, profesor české literatury na pařížské Sorbonně

A víte, že ano. Je to pojem Milana Kundery nesamozřejmost. Překládá se špatně, ale mám ho rád.

Nejsem s ním v přímém kontaktu ani jsem se s ním osobně nikdy nesetkal. Z toho, co vím, je ale evidentní, že má se svou rodnou zemí problém. Nedávno u Gallimarda vydal ve francouzštině sebrané spisy. Je to privilegium, protože obyčejně v tomto nakladatelství vycházejí jen mrtví autoři světového renomé. Kundera měl tu výhodu, že si spisy mohl uspořádat sám. Vyhodil třeba trochu žinantní staré prorežimní věci ze svých začátků. Prezentoval se v první řadě jako vyzrálý romanopisec, velký autor…

Potíž je, že po vámi zmiňované kauze už nemůžeme třeba Kunderův Žert číst úplně naivně. Povím vám k tomu jednu příhodu. Když mu vyšly ty sebrané spisy, měl jsem pro Le Magazine littéraire napsat jeho profil. Zavolal mi editor, aby mi dal konkrétnější instrukce. A říká mi: „Pane Galmichi, my bychom chtěli ideálně stejný text, jako jste o Kunderovi napsal v roce 2003.“ Já mu říkám, že je to trochu divné, že nový článek by měl reflektovat i onu aféru s StB. A už slyším, jak člověk na druhé straně drátu začíná koktat s tím, že už měli politické problémy kvůli předchozímu číslu o Célinovi a že jim to stačí. A byl konec. Nebyla to přímo cenzura, ale kontrola. Kundera je autor, který se hodně kontroluje a který zároveň hodně kontroluje.

Na Sorbonně o něm učíme jako o československém autorovi, kterého si všimli Francouzi. Jako o vynikajícím vypravěči a dědici tradice velkého evropského románu, jež má kořeny u Cervantese nebo Diderota. A potom jako o předním intelektuálovi střední Evropy – střední Evropa coby téma se stala součástí politického diskurzu od poloviny osmdesátých let právě i díky němu. Je to jeho velká zásluha.

Před třiceti lety jsem na Sorbonně a na ENS, tedy École normale supérieure, dokončil klasická studia. Jenže mě to nudilo. Shodou okolností v té době musel každý kluk nastoupit na vojnu a já se snažil dostat na takzvanou civilku. Tu jsem nakonec absolvoval od roku 1984 na francouzském velvyslanectví v Praze, kde jsem působil jako kulturní atašé.

Neustále jsem narážel na samá omezení a zákazy. Pustil jsem se třeba do organizace knižní výstavy, ale den před zahájením nám ji zatrhli. Byla o menším nakladateli Jacquesovi Damasovi, který v té době vydal mimo jiné první monografii fašistického sochaře Beckera. Hitlerova sochaře. Jakmile uviděli tuhle knihu v našem katalogu, hned výstavu zakázali. Přitom jsme program předem odevzdávali ke schválení. Tohle byla v Praze tenkrát běžná zkušenost s politickým násilím.

Česky jsem se učil na Hrabalově Příliš hlučné samotě. Spisovatelka a překladatelka Olga Špilarová mi vysvětlovala každé slovo, což byl sice takový nepedagogický, ale podnětný způsob, jak se do jazyka dostat. Nicméně tehdy jsem Hrabalův text vůbec nepochopil.

V osmdesátých letech byla v Praze móda polozakázaných autorů, jako byli Ladislav Klíma, Josef Váchal a pro mě hlavně Jakub Deml, jeho Zapomenuté světlo a Podzimní sen. To málo z jeho díla, co bylo do francouzštiny přeložené, bylo naprosto fascinující. Už tehdy jsem si říkal, že pokud je vaše kultura schopná vytvořit takový literární zázrak, pak musí stát za to. Sám jsem přeložil Demlův Hrad smrti, ale moc se mi to nepovedlo…

Překládal jsem jeho povídkový soubor Morytáty a legendy. Byla to dřina. Nejraději vzpomínám na Legendu o krásné Julince. Je to příběh židovky, která měla bohatou rodinu v Praze. Když v době války žila v Anglii, všichni její nejbližší zahynuli v plynových komorách. Po válce se snaží svůj majetek získat zpět a zjistí, že advokát, který měl vypořádat jejich věci, všechno ukradl. Úplně znechucená odchází na český venkov a setká se s jedním mužem, který pracuje v kravíně. Je to fantastická, trochu protikomunistická pohádka.

Krávy byly důležitým symbolem řady budovatelských románů a Hrabal tu s jejich autory polemizuje, jeho krávy se chovají přirozeně a svobodně.

Ano, ale byl na mě neuvěřitelně protivný. Já jsem tehdy ještě neuměl česky a on se asi bál mluvit německy. Nejspíš to byla zmařená šance, ale když jsme pak s Petrem Králem ve Francii vydali první knihu o Praze, Hrabal tam měl Kouzelnou flétnu. Poslal jsem mu výtisk a on se údajně rád chlubíval, že v té knize má svůj text přeložený do francouzštiny.

Jinak je mi moc líto, že jsem se v těch osmdesátých letech nestihl potkat s Václavem Černým. Studoval jsem srovnávací literaturu a on byl ten velký profesor. Možná by ocenil, že se nějaký hloupý francouzský študák a ještě voják na civilce snaží poznat českou kulturu.

Necítím se jako profesionální překladatel. Je to pro mě vedlejší aktivita, příjemný doplněk k normální práci. Z toho důvodu si můžu dovolit překládat, co chci. Rád dělám dětskou literaturu a pak hlavně klasické věci, kvůli jejichž náročnosti se pro ně těžko hledá nakladatel. Proto jsem se pustil do Komenského, Máchy, Sovy, textů, které se moc nečtou. Napsal jsem také monografii Vladimír Holan, bibliotékář Boha a přeložil malou část Holanova básnického díla.

Holan tvrdil, že smyslem poezie není ji pochopit, že smyslem je samotný proces chápání. Normální čtenář nemusí rozumět každému slovu, ale překladatel musí vybrat, jaké slovo se hodí lépe. Konkrétně u Holana je ten výběr velice složitý. Demlovi snad rozumím, Holanovi moc ne. Tempo a rytmus jeho poezie jsou dost komplikované. Asi se mi ten překlad příliš nepovedl, protože jsme nedostali subvenci z ministerstva, jejich negativní posudek byl pro mě velkou ranou. Takže jsem asi špatný překladatel dobré poezie.

Upřímně řečeno, Seifert je na mě až příliš melodický, až moc lehce se rýmuje. A aby se mi líbil jen proto, že je součástí českého kánonu… Nejsem velký čechofil, čechofilství podobně jako třeba frankofilství považuju trošku za nemoc. Nucené vášně jsou vždycky falešné – a filství je program nucené vášně. Mám raději přirozená setkání, což asi zní trochu paradoxně z úst profesora, jenž by měl právě ty uznávané hodnoty opečovávat a předávat. Ale já kánon nemám rád. A Seifert je kánon.

Snažím se dívat na vaši literaturu jaksi šikmo, zboku. Celá česká kultura je pro nás Francouze spíše marginálií. A v tom je zároveň její půvab. Podstatou české literatury jsou pro mě okrajoví autoři, a to i v rámci její etablované podoby. Zajímá mě její antikanonický vývoj, který se na těch okrajích nesporně děje. Nevím, jestli v rámci francouzské literatury máme něco podobného.

Na druhou stranu se i ty marginálie vytrácejí. Věci se mění příliš rychle. Přestávám svět chápat. Stejně jako začínám být trochu ztracený v současné České republice, ve vaší dnešní mentalitě. Ani nevím, co z nové české literatury přeložit. Naposledy mě zaujala kniha Sylvie Richterové Každá věc ať dospěje na své místo, ale jinak nic moc.

Jezdil jsem do Prahy pracovně hlavně v devadesátých letech, v čase nových možností a otevřené společnosti, kdy byli lidé rádi za postupné oslabování těžkého státního vlivu. Ten se ale začal počátkem nového milénia vracet a hodnoty, které mi byly blízké, ustupují. Vytlačuje je něco nového, až čas ukáže, zda také dobrého.

Ve Francii tohle sledujeme s velkým zoufalstvím. Žili jsme v iluzi, myslím já a mí přátelé a kolegové na Sorbonně, že Česká republika bude v postkomunistickém bloku výjimkou, že naváže na svou demokratickou minulost z doby první republiky. Myslel jsem si, že se může vydat jiným směrem než Rusko. Doba od prezidentských voleb, kdy vyhrál Miloš Zeman, ukazuje, že to není reálné. Bohužel, zažijete nejspíš normální běh post komunistických zemí s řáděním mafií, komercionalizací všeho včetně kultury a s pochybným návratem toho nejhoršího – nekontrolované státní moci…