Nový typ autoritářství. Němečtí sociologové o protestech proti covidovým opatřením

Jejich shromáždění definovala jednak poměrně velká pestrost zastoupených sociálních skupin včetně iritujících kontrastů mezi lidmi ze středu společnosti a notorickými extremisty (nezdálo se ovšem, že by tento kontrast nějak vadil samotným demonstrantům). Zařadit tyto lidi jako celek do tradičního politického spektra tím bylo v podstatě nemožné. Demonstrace se vyznačovaly také poměrně velkou vehemencí až agresivitou, s níž účastníci své postoje artikulovali.

Pokusy tento fenomén pochopit u nás zůstaly nedostačující, mnohdy dokonce kontraproduktivní – zejména proto, že málokterý byl podložen empirickým výzkumem nebo ukotven v současných sociálněvědních teoriích.

Slýchali jsme zejména variace na téma hlouposti, chybějícího vzdělání či mediální gramotnosti, přičemž ale málokdy zaznívalo, že pokud podobné postoje vůbec se vzděláním korelují, obvykle nejsou přímočarým důsledkem neschopnosti se zorientovat, ale spíše pocitu chybějící kontroly nad vlastním životem. Korelace ještě není příčinná souvislost, jakkoli intuitivně logické a uspokojivě jednoduché závěry by to přinášelo.

Samostatnou kategorií je potom u nás odkaz na vliv dezinformací a nepřátelské propagandy, který nejenže je systematicky přeceňován, ale kromě toho obvykle ignorujeme, že dezinformace ke své účinnosti potřebují živnou půdu – člověk prostě jen tak neuvěří čemukoli, co mu přijde do mailu. A ani tady to není pouze otázka vzdělání nebo snad věku.

Společenské souvislosti jsou zkrátka daleko komplexnější než jednoduché demografické a socioekonomické ukazatele, jimiž u nás společnost, pokud tedy vůbec, vyměřujeme.

Po sofistikovanějším vysvětlení radikálních protestů proti covidovým opatřením se proto musíme podívat do zahraničí. V Německu loni vyšla kniha sociologů Carolin Amlingerové a Olivera Nachtweye nazvaná Dotčená svoboda. Aspekty libertariánského autoritářství (Gekränkte Freiheit. Aspekte des libertären Autoritarismus, Suhrkamp Verlag 2022) a okamžitě se právem ocitla v centru intelektuální i politické pozornosti.

Autoři, působící na univerzitě v Basileji, v ní na základě ukotvení v kánonu sociálněvědních teorií i vlastního kvantitativního a kvalitativního výzkumu předkládají hypotézu o tom, že se v pozdně moderních západních společnostech z hlediska postojů ke světu vyvinul nový typ autoritářství.

Oproti u nás běžným intepretacím, že jde u nedůvěry v poznatky vědy a neochoty podřídit se direktivám státu o nějakou deviaci v rámci současného fungování společnosti, zde Amlingerová s Nachtweyem tvrdí pravý opak – totiž že anticovidové protestující dnešní sociální funkční logiky zrodily.

Libertariánské autoritářství odvozují zejména od kritické teorie Frankfurtské školy, která v souvislosti s fašismem přišla s vlivným psychologicko-sociálním vymezením takzvané autoritářské osobnosti. Lidé, kteří vykazovali autoritářskou osobnost, byli podle této teorie vlivem krizového vývoje společnosti náchylnější podporovat klasické vůdcovské autoritářství.

Takové už ale podle Amlingerové a Nachtweye současné společnosti neplodí – konkrétně protesty za covidu v podstatě nikde žádné vůdce v pravém slova smyslu neměly, maximálně různé „influencery“. A už delší dobu panuje konsenzus i na tom, že se ani političtí lídři typu Trumpa nebo Orbána nedají s autoritáři 20. století srovnávat – mimo jiné kvůli tomu, že nepožadují přísnou disciplínu, oddanost ideologii ani vzepětí k přetvoření poměrů, ale spíše uklidňují, že všechno zůstane tak, jak je, a nikdo se nemusí měnit ani ničemu podřizovat.

Podobným směrem se ubírá také diagnóza libertariánského autoritářství – v jeho centru stojí touha po naprosté individuální svobodě, která nepřipouští, že svoboda je vždy hlavně vztahem ke světu a ostatním, co v něm žijí.

Lidé, kteří se stavěli proti covidovým opatřením, vnímají svobodu spíše jako svůj nedotknutelný nárok – skoro by se dalo říct majetek – a její provázanost se zbytkem společnosti, a tím pádem i svou závislost na společnosti popírají.

Což vysvětluje absenci potřeby nějakého vůdce, koherentnější ideologie nebo utopické představy společnosti – jako k nejvyšší autoritě se totiž členové těchto prostředí vztahují hlavně sami k sobě. Autoritářství tohoto libertariánství potom spočívá zejména v nekompromisnosti a agresivním vymezování se vůči jakýmkoli výhradám.

Tento fenomén se samozřejmě neobjevil ve společenském vzduchoprázdnu. Autorské duo ho zevrubně a přesvědčivě popisuje jako důsledek dynamiky pozdně kapitalistických společností. Ty nás vystavují tolika tlakům, paradoxům i neřešitelným dilematům, že potýkání se s nimi u jedinců se specifickými psychologicko-sociálními předpoklady nakonec vede právě k protestně-spikleneckým postojům.

Jeden z klíčových paradoxů se týká individuální svobody. Možnosti neomezeného seberozvoje a právně zaručené svobody v současnosti na jedné straně dosahují bezprecedentních rozměrů, přičemž jsme všichni vystaveni všudypřítomnému tlaku obojí náležitě zúročit.

Zároveň však vlivem diktátu trhu, který jedinečnost nakonec vždy stlačí do tržní konformity, a v rámci společnosti plodící stále častější krize a obtížně odhadnutelná budoucí rizika je dosažitelná svoboda de facto omezenější a křehčí než kdy dřív.

Frustraci plodí rovněž tlak na dosažení úspěchu ideálně cestou autentické seberealizace spolu s mocným vyprávěním o spravedlivém odměňování výkonu.

Při bližším rozboru se totiž ukáže, že tento magický trojúhelník v podstatě není možné naplnit: naše výkonnost zdaleka negarantuje úspěch v podobě tržního zhodnocení a vnitřně naplňující seberealizace je s obojím často v rozporu.

Současné společnosti jsou také natolik komplexní a věda vlivem toho rozrůzněná a specializovaná, že sice o světě existuje v úhrnu čím dál více poznatků, lidé ale právem pociťují zoufalství, že je toho víc a víc, co o světě při nejlepší vůli vědět nemohou. Úsudek jednotlivce i politika jsou tak stále odkázanější – de facto formou víry – na expertní autoritu.

Pomineme-li mnoho jiných výhrad proti takové technokracii, zejména její masivní demokratický deficit, pak tím vzniká také zásadní sociálně-psychologický rozpor: svět je čím dál složitější a komplexnější, ale zároveň zde stále sílí tlak na jednotlivce, aby byl uvědomělý, zorientovaný a nenechal si namluvit jen tak něco.

Z těchto i dalších charakteristik současného uspořádání a toho, jak působí na jedince v různém osobnostním a sociálním rozpoložení, Amlingerová a Nachtwey dovozují, že zejména některá specifická prostředí všechna ta neřešitelná dilemata, paradoxy a de facto nesplnitelné požadavky doby řeší vytvořením právě libertariánsko-autoritářských postojů. Ty vyhřezají především v krizích zviditelňujících individuální bezmoc a význam společenské provázanosti.

Dotčení svými postoji centrální společenské nároky naplňují jakoby přes míru – jsou přece jedineční, kritičtí a samostatní a nebojují za nic jiného, než aby to tak zůstalo. Spiklenecké narativy jim vypomáhají při kompenzaci rozporů nebo mohou sehrávat roli určité vyšinuté kritiky mocenského systému.

Publikace Carolin Amlingerové a Olivera Nachtweye tak v nejlepší tradici kritických sociálních věd ukazuje, že sociální jevy jsou vždy projevem komplexních dynamik fungování společnosti a jejich dopadu na jednotlivce. Nasvěcují složité, pro necvičené oko mnohdy neviditelné a místy kontraintuitivní provázanosti. Právě takové analýzy musíme i v naší společenské debatě reflektovat, pokud na vývoj chceme najít adekvátní odezvu.

A jak by mohla ta odezva podle německého sociologického dua vypadat?

Odpověď není vůbec jednoduchá, zvlášť přistoupíme-li na jejich tezi, že jsou patologie vedlejším produktem současného společenského uspořádání jako takového. Oba ale doporučují přinejmenším přestat tolik zbožšťovat individuální svobodu, jedinečnost a zásluhovost, a na místo toho zviditelňovat společenské vazby i závislosti a pečovat o ně.

V nadcházejících krizích, které si bezpochyby budou opět žádat společenské semknutí a individuální omezení, bychom to mohli docenit.