Nehledejme v síti utopii. Z knižního rozhovoru s Miroslavem Petříčkem

Sám z vlastní zkušenosti můžu říct, a je to moje hluboké přesvědčení, že média za tuhle krizi nemůžou, že za ni můžou uživatelé, že je blbě používají, nevědí, co s tím, zblbli z toho. Když jedu v tramvaji a devadesát procent lidí čumí do mobilu, tak si říkám, to jsme v blázinci.

Na to je jednoduchá odpověď: já si myslím, že se s člověkem stala hrozná věc, protože dělá věci proto, že je dělat může, a ne proto, že musí nebo že potřebuje.

Ono to patří k blahobytu; já něco vidím, nepotřebuju to, ale můžu to mít. Už vlastně nerozlišuju. Pak samozřejmě přichází frustrace, když si uvědomím, že to nepotřebuju, nemusím to mít, nemůžu to mít. A nemůžu to mít, to je nejhorší.

Myslím si, že s technologiemi je to přesně tak, že jsme propadli tomu, co můžeme, a ignorujeme to, co bychom mohli, co bychom potřebovali a k čemu by to bylo dobré. A technologické firmy tomu velmi vycházejí vstříc.

Je to součást programu, ale abych apeloval na jejich sebeomezení, to by mě v životě nenapadlo. Když je zákazník blbý, tak mu nebudeme bránit, aby byl ještě blbější.

Existují minority, které to umějí. Ze začátku celá linuxová minorita nebo ti, kteří umějí třeba elementárním způsobem programovat. To je velmi zajímavé. Jsou to lidé, kteří vědí, jak programy fungují, a také jsou do jisté míry schopni vyhnout se operačním programům, které člověk v počítači má, aniž rozhoduje o čemkoliv. Prostě to má ve stroji a neví, jak to funguje. To je téměř biblická parabola a na ní je vidět, jak se v této věci máme chovat. Neznamená to, že by všichni měli umět programovat, ale měli by být schopni pochopit, že dělají to, k čemu je nutí program, nic víc. To stačí, pak už si každý najde svou cestu ven.

Protnuly se, což fakticky vedlo k tomu, že se minority staly ještě minoritnějšími a vytvářejí si na síti vlastní úplně nezávislé světy, ke kterým už vůbec není přístup, a žijí si opravdu po svém. S tím, s čím běžný uživatel pracuje, nechtějí mít nic společného.

Ze začátku bylo všem jasné, že virtuální realita je hra, nebo se to vydávalo za něco, co je na rovině hry. Ale v okamžiku, kdy se ukázalo, že to je zvláštní technologické médium, technologický prostředek, který je nějak aplikovatelný, vědomí, že to je fikce, hra, že to je něco ani ne skutečné, ani ne možné, ale virtuální, se opravdu změnilo, a náš vztah k reálnosti reálného se tím dost narušil.

Následkem je, že my vlastně realitu vnímáme jako reálnou jen v okamžiku, kdy na ni narazíme, kdy nám dá facku. Proto máme sklon se nárazům vyhýbat, vytvořit si v realitě svůj virtuální svět.

Kdysi jsem četl krásnou povídku, myslím, že ji napsal Isaac Asimov. Pojednávala o tom, jak spolu bojují dva superstáty, ale protože na obou stranách velí počítače, nikdo nemůže vyhrát, jako kdyby spolu hrály šachy Deep Blue proti Deep Blue, jsou na stejné úrovni. V Pentagonu ale objeví chlapíka, který má zvláštní hobby, naučil se na papíru sčítat a už je na hranici toho, že bude umět na papíru odmocňovat. Ta povídka končí tím, že tohohle mimořádného chlapíka posadí do stíhačky a vyhrají.

Já si myslím, že to platí. Například, ano, vím, jak vypadají velké počítačové hry, někdy jsem je i hrál, ale fascinují mě spíše Machinarium či Samorost, kde se vlastně najednou vrací jasné rozlišení hry a reality, a zároveň je to řešení problémů, čili je to reálný svět převedený do zvláštního prostředí. V Machinariu je to například plechové smetiště. Toto je cesta: ne že by hranice měla být znovu pevně stanovena, ale aby si člověk uvědomil: teď přecházím na tuto stranu a teď přecházím na druhou stranu, vlastně je zajímavé až to, co se děje uprostřed.

O Machinariu – já na něj nejsem moc chytrý a některé problémy řeším týden – nemůžu říct, že to je nereálná věc, naopak tam opravdu od reality dostávám kopance, jak jsem neschopný. Zároveň vím, ale pochybuju, že je to fikce. Ovšem nejsme nakonec všichni na takovém smetišti?

To měl Flusser už ve své knize o fotografii. Ale to je zajímavé: fotograf dělá fotky tak, že pracuje proti programu.

Ano, ono je to zajímavé i v tom, že ho to implikuje, že fotograf program nutně potřebuje, aby měl proti čemu pracovat.

Chování proti programu, třeba i proti mobilu, dál funguje. Jeho dokladem je třeba to, že se stále vyrábí fotografický film, ačkoli si všichni mysleli, že už to nebude. Vlastně i vývojka a ustalovač se ještě dnes dají koupit.

Ano, drahé, luxusní zboží…

Ono to patří jedno k druhému. Ano, uvědomuju si, že tady vznikají jakési komunity, ale komunikují spolu? Opravdu síť slouží k tomu, aby spolu komunikovaly? Ne, ony se urážejí, hádají se navzájem, stavějí se proti sobě. Síť tedy neumožňuje nic jiného než konfrontaci bezpočtu fragmentů.

Jiný model sítě by byla třeba mozaika, vidíme ji u Waltera Benjamina; barevné kousky rozsekaného něčeho, ale ono to dohromady vytváří obraz, Benjamin tomu říká glass fluß, něco jako tmel, a to je síť. A teď: Jaký je statut dnešní sítě? Dokáže lepit fragmenty k sobě a zároveň, když se na to z dálky podívám, vidím tam nějaký obraz?

V tom právě nežijeme, ale je to jedna z představ významu sítě. Chápu, že síť může vzbuzovat určité utopické iluze a není vyloučené, že nějaká možnost v ní je, ale reálně to tak není, reálně dnes síť skutečně jen prohlubuje, nebo dokonce generuje fragmentaci.

Ano, to bychom se dostali až k hlubokým otázkám lidské existence a tělesnosti. Komunikuju s druhým jen proto, že jsem mu vystavený, protože mám tělo, a i když jsem oblečený, jsem vůči němu nahý. Tento základní vztah k tomu, že jsme opravdu vystaveni ve všech významech slova, to v technologické formě komunikace už není. Nejsme vystaveni člověku, se kterým komunikujeme, naopak, jsme si navzájem skryti, všichni jsme schovaní.

Ano, protože tam chybí možnost nonverbální komunikace. Můžu se s někým bavit, můžu být rozčílený, může mě opravdu naštvat, ale když se podívám na jeho tvář, najednou si uvědomím spoustu věcí, uklidním se a přejde mě to. Nebo jsem schopný bezpečně rozpoznat ironii, nadsázku, understatement, to, že je někdo vlídný nebo že se dostal do slepé uličky a neví kudy kam, poznám frustraci. To všechno probíhá na rovině nonverbální komunikace.